První slovenský Velký vandr

Být trampem a jet na pořádný vandr bylo mým odvěkým snem. Bratranec Mirek s bratrem svojí ženy Vaškem se takhle jednou na vodě u ohně klidně pochlubil, že jezdí každý rok v červnu na týdenní vandr na Slovensko!!

"A ty bys jako s náma vopravdu jel?"

Vypadá to, že mají snad větší radost, než já sám. Jásám!! A tak jednoho červnového večera  někdy koncem devadesátých let přijdu na Hlavní nádraží, kde najdu dvě postavy v maskáčích a praštím před nimi s úlevou o zem svým modrým, červeně lemovaným batohem "Altaj 65", který má poctivých 21 kilo. Holt týdenní vandr...

"Ty ssebou táhneš snad půl bytu" přivítá mě Vašek, jehož usárna má mrzkých 7 kilo.

"Ne, jen to vopravdu nejdůležitější: spacák, karimatku, vařič, ešus, vodu, hajzlpapír, chleba, pivo, buřty, konzervy, polívky....a to sem toho určitě haldu zapomněl - co nemáš, nepotřebuješ!"

Mirkova usárna má 9,5 kila, má prý teplejší spacák.

"A kde máte jako jídlo a pití?

To se vdycky ňáký naskytne. A co to máš proboha na nohách??" Smějí se mým trekingovým sandálům, hitu té doby.

"To sou sandály na chození po horách a tak....

Jo, tak leda do hotelu.

Samozřejmě mám v báglu eště jedny pionýrky:"

Srandičky, srandičky... Cesta rychle ubíhá i trochu pospíme a ráno nás vlak vyklopí ve stanici Tatranská Štrba.

Hned v nádražní hale se mi postaví do cesty bizarní hrací automat. I když z nich mám hrůzu, tento prostě minout nejde. Posouvají se v něm po sobě dvě desky a na té spodní je hromada mincí. Pokud vhodíte minci šikovně mezi horní desku a hromadu mincí na spodní desce, tato vám může shodit několik mincí. Vhazuji slovenskou dvacetikorunu a za líbezného rachotu vybírám dole ze stroje asi 150 SK. Dokupuji hned lahev borovičky a několik plechovkových piv "Corgoň" Upravuji váhu batohu na konečných 25 kilo. Hrneme se do vláčku na Štrbské pleso a od něho pak kolem jezera po červené.

"Tak a hurá na Kriváň a Roháče!"  Ukáže Vašek rukou v dál. Při slově "Roháče" mi v nitru něco nehraje, ale kluci určitě ví, do čeho jdou, když sem jezdí každý rok, že jo. Na rozcestí s modrou značkou jsou směrovky překryty cedulí "Zákaz vstupu-nebezpečí náledí." Kluky to příliš nerozhodí a chtějí to správně po česku ignorovat. Parta Slováků, jež se najednou objeví však radí, že to může být fakt o hubu a otáčí také.

"Tak teda varianta dvě, točíme to na Nízký Tatry." 

Tahle Vaškova věta mě vnitřně zahřeje, neb nesnáším výšky. Zamíříme zpátky do údolí a první nocleh nám poskytne veranda opuštěné chaty. Začíná právě pršet, ale my si rochníme pod střechou při borovičce a pivu. Kluci povídají, že za celou dobu, co sem jezdí, ještě nikdy nespali pod střechou. Často míjeli krásný seník, ale bylo ještě brzo a další už pak nikdy nebyl, tak vždycky spali někde ve škarpě. Tento "Hilton" jsem taky objevil já.

Ráno popojedem kus autobusem do vesnice Liptovský Ján. Stále prší. Ještě, že se nám hned do cesty postaví "Krčma", což je nejnižší stupeň škály slovenského pohostinství. Mají zde pouze pivo a kořalku. Ze šumu deště venku přecházíme volně do hukotu uvnitř:

"Á pozerajme, čundráci!! Odkial ste?

Ze Žižkova..

To je Praha, hej!?

Borovička? Hej!! Mály paňák..? To je čo ako..? Deci, hej!!"

Tak tohle smrdí velkým průšvihem. Ti Slováci mají jasný plán - "upijem tých Pražákov!!" Kdo uteče, přežije!

Po třech deci a jednom nedopitém pivu jdou všichni na záchod. Toho využíváme, rychle platíme a zbaběle prcháme, dokud nás nohy ještě nesou. Donesly nás na předhůří Nízkých Tater, zvané Ohnište. Už neprší, zato je nepropustná mlha. V lese vytváří téměř hororové prostředí. Ohnište jsem si představoval jinak. Tady je jenom vlhko a slizko.

Čistě z nutnosti postupujeme dál touto neprůhlednou vodní clonou, když doslova vrazíme do zakryté dřevěné konstrukce, vystlané senem. "No vida, to je teda komfort"  Jedním švihem přehazuju svůj bágl přes čelo seníku. "Neni eště brzo?" Nadhodí Mirek

"No, na to zapomeň, takovejhle luxus už nebude!" vrhám se po hlavě za svým batohem. Kluci ještě chvíli jako dělají, že půjdou dál, ale možnost spočinutí o hladu někde pod stromem je donutí udělat totéž. Pobyt v seníku je opravdu skvělý, zvláště v přítomnosti borovičky a konzervovaných utopenců.

Ráno uvaříme vodu, zalijeme instantní polévky v ešusu - něco teplého a pikantního musí být a pokračujeme již Jánskou roklinou k vrcholům Nízkých Tater. Počasí pořád odporný, žádná nálada.

Srub, který  najednou vyroste z mlhy vedle stezky po dvou hodinách strojové chůze, je zlatým hřebem dne. Útulňa pre urbárov(dřevorubce) disponuje hrubě přitesanými palandami, stolkem s židlemi a dokonce železnými kamínky, ve kterých za chvíli praská a hučí a nahoře bublá voda na grog. Nirvána pokračuje pečením buřtů v otevřených dvířkách kamen a klokotáním piva z plechovek. Netušil jsem ,že tahle dovolená bude tak nechutnej luxus...Chlapi mají z minulých uplně jiné zážitky. Déšť, bušící později do lepenkové střechy tu pohodu jen umocňuje.

Ráno se nám odtud vůbec nechce. Neprší, ale zase mlha jak tvaroh. Protahujeme snídani téměř do oběda a pak se dáme do průniku té mléčné hojnosti. Batoh pěkně "zhubnul", skoro ho necítím. Zbývá poslední lahev borovičky. Budem muset šetřit.

Postupujeme stezkou vzhůru a vegetace kolem řídne. Jasný důkaz, že se blížíme k hřebeni. Jinak tedy není vidět na krok. Pak se cesta změní na kamenitou se stále většími balvany. Ty se ve chvíli, kdy se chystám vzteky explodovat seskupí do pravidelné mohyly, překryté šedě natřeným plechem. A vida, má to dokonce dveře s nápisem "Štefánikova chata" a pod tím ještě úžasnější sdělení "otvorené" Rázem upustím přetlak a beru chutě za kliku. Vejdeme do ztemnělého, poměrně útulného prostředí, ale zdá se, že bez známek života. Shodíme nacucané bágly v rohu u dveří, abychom to tu nevyplavili a sedneme si poblíž baru. Maník, který se odkudsi zjeví je udiven: "Ahojte chlapi, čo v takovej slotě!? Datě si niečo?"

Má grog, klobásu s hořčicí a hlavně - točený pivo!! Takže roztát při grogu a klobáse a pak jedno, druhý, třetí.... Boudař na nás od pultu zděšeně vejrá jak sova v lesní ZOO. Pak mu to nedá a přisedne k nám. Stejně tu nikoho jiného v tomhle počasí nemá. Povídá, že to pivo se sem musí nosit na zádech tam dole z toho parkoviska, kam teď nevidno a kde se volá "Na Srdiečku" neboť se tam cesta kroutí ve tvaru srdce. Každý si dá to pivo jen jedno a má k němu posvátnou úctu. Nejen kvůli ceně ale hlavně kvůli těm hrdinům, kteří ho sem nosí. Ten nejudatnější prý zatím přinesl najednou 106 kilo.

To nám evidentně nevadí a každý urazíme deset kusů.

"Teda chlapi, to bysom mal do konca týždňa. Takto bude musiet Maco hned zajtra prinesť nové"

Když to posvátné pivo došlo, uzavřeli jsme tento vydařený večer ještě pár panáky "Tatranského čaje". což je ve skutečnosti kořalka jak bejk a začali přemýšlet o spaní: "tož chlapi, keď ste zrobili takú tržbu, ták tu prespitě grátis!"

A zase spíme pod střechou!

Ráno, tedy přesněji řečeno "na děsiatu"  slupnem "Hemenex", položku z nabídky podniku, zapijeme grogem, neb Maco se sem s pivem ještě nedohrabal a chutě vyrazíme po hřebeni. Je světleji a mlha začíná ustupovat. Pak se protrhá a po třech dnech zahlédnem zase slunce. Pak se otevře pohled pro bohy: před námi do ztracena mizí hřeben Nízkých Tater, napravo se blýskají ostře řezané štíty Vysokých a vlevo je vidět snad až do Budapešti Nad tím vším nebe jako šmolka a pod námi cesta, jak pro traktor, po které si vykračujem jak Volvo FH 12 po dálnici do Frankfurtu. Chopok, Ďumbier, všechny tyto slavné kopce nám proběhnou pod nohama, bez známky strachu, že někam spadneme. Tak takto se mi to konečně líbí. Miluji Slovensko!

(Později sem se dozvěděl, že při nás stáli snad všichni Svatí. Ty Roháče jsou totiž normálně via ferrata! - ale to přece každej ví, že jo!!( 

(pokračování)