Bessinka aneb život se štěnětem (7.)

Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného i většího zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu:)  (7.závěrečné pokračování)

Stoprocentní příklon máminy náklonnosti k jinému živočišnému druhu, tedy psu, se nám ale nejevil nejlepším. Ač přesvědčivě tvrdila, že právě teď je nejšťastnější za svůj život, ve skutečnosti od této doby vlastně jenom ,,umírala."

,,Tohle je určitě moje poslední auto...můj poslední pes...když pámbů dá, tak za měsíc...." V bytě, kde během roku uschnou všechny kytky, nežije někdo šťastný. Při větrání suchá torza šustila výmluvně hnědými listy v průvanu. Jen statečný fíkus si na konci třímetrového holého prutu, ohnutého pod nízkým panelákovým stropem držel sveřepě svůj poslední malý zelený list. I ten však nakonec odpadl a zbyl jen holý prut coby memento, že tu kdysi byl život.

Přibývaly nečekané telefony, kdy máma prosila o odvoz do nemocnice s bušením srdce a vysokým tlakem. V bytě se nahromadily věci tak, že bylo možno projít jen úzkými uličkami naplocho bokem. Na konci toho všeho máma s Bessinkou na gauči, ovinuta měřiči tlaku....

Přesto se Bessinka dožila úctyhodných 13,5 roku a to ještě zahynula předčasně. Přecejen se v mámině lásce vloudila nepozornost, v které Bessince přejelo auto zadní nohu. Z následné narkózy při operaci už se neprobudila...

Přišla Bessinka další. Tentokrát apricot.

Celkově máma prožila v samotě s trpasličími pudly dlouhých 25 let. Za tu dobu vystřídala čtyři fenky, tři Bessinky a jednu Ditušku, kterou adoptovala po zemřelé sousedce. Poslední apricot Bessinku má dodnes.

Doslov

Před pár lety přišla máma zničehonic s nápadem: ,,mohla bych se jít podívat k tomu Supovi, jak chodíte na ty kytary?" Myslel jsem, že špatně slyšim: ,,dyť tam budou samí vožralové, kterejma pohrdáš a Bessinka se ti tam udusí! Ale neudusí, bude pod stolem a my už jsme dohodnutý s Ilonkou, ta tam blízko bydlí."

Ilonka je moje sestřenice, navíc velice hezká. Tím se mohu pochlubit, neboť se známí, jež to vědí diví, jak můžu mít tak hezké příbuzné. Tou dobou byla sama a s hledáním partnera měla poměrně smůlu. Taky i tím, že všichni, kteří o ní pohledem zavadili, měli hned jasno: tady se prostě nechytáme!!

Absence partnerského života tedy nejspíš přívedla onen pátek mámu s Bessinkou a Ilonu do podzemní, klenuté, začouzené špeluňky, plné hulákajících fousatých netvorů.

Výsledek byl ohromující: Sestřenice zde potkala svoji životní lásku z řad přihlížejícího a občasně zpívajícího ,,publika" a založila konečně rodinu. Máma zde potkala našeho kamaráda o deset let mladšího, než já a našeho nejlepšího kytaristu, kterého si vzala.

Snažil jsem se samozřejmě kamaráda ,,zachránit" ve snaze nepřijít o frontmana kapely. Marně. Navíc mi hrozilo vydědění. Zato máma od té doby neví, co je to doktor, v bytě se zelenají nové kytky a Bessinka radostně vříská a skáče.

V té době jsem skončil definitivně s ,,řešením otázek tohoto světa." Smířil jsem se s tím, že už mě na něm nemůže nic překvapit. Začal jsem taky pomalu chápat, proč na sebe Italové pokřikují ,,Ciao Ragazzi!" (čau mládeži) i když je jim třeba devadesát...

Celé vyprávění v mém blogu v rubrice ,,Bessinka."