Bessinka aneb život se štěnětem (5)

Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného i většího zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu. (5. pokračování)

Ten den, co máma s přítelem a bráchou konečně odletěli do Bulharska se jak na potvoru zrovna vyjímečně povedla naše popracovní ,,schůze" v legendární hospodě Na Veselí, které tehdy ale nikdo neřekl jinak, než ,,U Zajíčků."

Dorazil jsem domů okolo jedenácté večer. Bessinka už nervózně přešlapovala v předsíni s plným močovým měchýřem, takže zaplaťpámbůh neměla snahu něco zničit jako trest za nadrámcový čas o samotě. Vyběhl jsem s ní tedy ven(spíš tedy ona se mnou) a po návratu mě hned na botníku zastavil dopis velikosti A4:

Romane

Besinka má v troubě upečené kuře, tak jí ho dej hned jak přijdeš z práce. Na mrazáku jsou čtyři další, tak jí je postupně peč. Až všechno sní, tak ve stěně je pětikilo, tak jí pak něco dobrého kup.

Máma

Opravdu, už to cítím. Celým bytem se line ta vůně a po náročné ,,schůzi" v hospodě to přijde vhod. Otevřu troubu a skutečně, kuře jak z partesu. Jen se na něj člověk podívá, už se rozpadá. To je zajímavý, takhle přece tady umím upéct kuře jenom já!! Vědomí, že máma ve vaření příliš nevyniká ještě posílila nedávná scéna, kdy máma rychle pekla kuře pro přítele, jež měl přijít. Ten, jakmile do něho píchl vidličkou, vystříkla z něj krev. Zvedl oči výmluvně k mámě se slovy: ,,půjdem radši do hospody, viď?" Ona to ale pohotově zachránila: ,,miláčku promiň, já to nestíhala, tak jsem zavolala Romanovi, aby ho upek´ on!"

To jsem jí nikdy nezapomněl.

Teď jsem si pochrochtával na kuřeti, které díky opičí lásce bylo opravdu famózní. Bessinka mezitím nerozhodně přešlapovala u misky s piškotami.

Za to jsem ji vzal hned o víkendu na vodu. Něco takového zatím nepoznala a nebýt toho, že panička byla daleko, asi by nikdy nezažila. Přivázal jsem na střechu Trabanta laminátovou kanoi, zvanou ,,Viking I." a s takovouto bizarní laminátovou soupravou jsme vyrazili i s Bessinkou do Suchdola nad Lužnicí, aby Bessinka zažila taky trochu pohybu v přírodě, že jo.

V kempu v Suchdole trávil pravidelně dovolenou kamarád a kolega z práce, Petr s přítelkyní, svými dvěma kluky a rodiči své bývalé ženy, s kterými si náramně rozuměl, zatímco s ní se nesnášel.

Večer u ohně obohacovala Bessinka hluk kempu svým pronikavým štěkotem, podobným vřískání a to i hluboko po půlnoci, takže jsem nakonec ,,spal" v Trabantu napříč a dusil jí pod spacákem. Stejně to nepomohlo, takže celý kemp měl do rána o zábavu postaráno.

V sobotu dopoledne, tedy spíš už k poledni jsem vyfasoval do lodi další dva ,,háčky", Petrovi syny, Péťu(11) a Jirku(14). Bessinka sama vskočila ze břehu do lodi, takovou měla z výletu radost! Petr prý mezitím připraví nějakou dobrou krmi a večer pro nás přijede do Staré Hlíny.

Zhruba v poledne odrazil Viking I. s touto smíšenou posádkou od břehu v Suchdole, doprovázen starostlivými pohledy obou prarodičů. Ti se tvářili, že vidí svá vnoučata naposled, jako před emigrací za oceán. Pro kluky i Bessinku to byl ale pravděpodobně jeden z nejzajímavějších okamžiků dosavadního života. Kluci pádlovali jak o život, takže ostatní lodě rychle mizely kolem nás dozadu a Bessinka je zdravila svým hlasitým vřískáním, opřena předními tlapkami o okraj lodě.

Vcelku brzo jsme tedy dopluli na Rozvodí, kde se Lužnice rozděluje do dvou ramen - Nové a Staré řeky. Nová řeka je nudný, téměř stojatý kanál, který pod Mlákou ústí do Nežárky a ta pak u Veselí zpět do Lužnice. Zvolili jsme Starou řeku, původní koryto Lužnice, jež protéká úplnou divočinou a po cca 12ti km se vlévá pod Starou Hlínou do rybníka Rožmberk.

Chutě jsme vyrazili zdolávat nefalšovanou divočinu a celkem s vervou začali loď přetahovat přes četné padlé kmeny, ležící přes celou šíři řeky. Doufali jsme, že to přetahování lodi přes kmeny brzy skončí a řeka se uvolní. Neskončilo. Kmeny snad někdo schválně rozmístil ve vzdálenosti 100 až 150 metrů od sebe po celé délce toku, aby vyzkoušel naši odolnost. Zhruba v polovině trasy nadšení pozvolna nenápadně přešlo ve zcela apatické, automatické pohyby, s nimiž jsme loď donekonečna přetahovali přes stále další a další kmeny. Bessinka, jejíž chundelatý kožich byl zcela nacucán, už jen odevzdaně klouzala na dně lodi s ostatními nasáklými věcmi a hnědočernou kaší směsi vody, bahna a písku při přenášení nekonečných klád. Celkový závěr výletu se dá vyjádřit jednoduše: konec byl nekonečný.

Do Staré hlíny ke kamennému mostu nás donesla loď již zcela bezvládné v podstatě sama. Petr nás nakládal do auta za úplné tmy a kolem byly slyšet hlasy ostatních vodáků. kteří to dobrodružství absolvovali na dalších asi čtyřech lodích s námi, ale my jsme je téměř nevnímali. ,,To můžeš teď akorát utopit!" bystře připoměla jedna bodrá vodačka při pohledu na zcela zdecimovanou Bessinku. ,,A vezmeš mě do azylu? To by mě čekala zcela jistá smrt!!" Ožil jsem zatím já při pohledu na ni, byť v duchu s myšlenkou, že mě stejně mord nemine, pokud to na psovi zanechá viditelné následky. Ke ,,sbalení" či lobbování atraktivního ,,háčka" do mé lodi však nedošlo, ač jindy podobnými průpovídkami docela dobře funguje. Při pohledu na naši bandu se zděsila, co že by to asi musela všechno živit a radši se vytratila s lehkostí páry.

Slavným návratem do kempu jsme vrátili barvu a úsměv do očí obou prarodičů, jež nad svými vnoučaty pomalu dělali kříž. Petr v tom měl však zcela jasno: ,,Dyť sem řikal, že Roman je starej vostřílenej vodák a že určitě dojedou, né!!" I kluci vypadali zase nad míru spokojeni. Jen promočená Bessinka se mi klepala v náruči jak drahej pes. Vždyť taky byla. Říkal jsem si v duchu, že aspoň dá v noci pokoj. Kdepak. Dvakrát obešla oheň, pak se oklepala a ještě se přitom zatočila, aby všichni kolem ohně měli z té vláhy svůj rovný díl. Potom zvedla čumák směrem k nebi a ryk v kempu prořízlo hlasité ,,bíííííííííííííííííííí", jež dalo všem rekreantům zřetelně najevo, kdo sem přibyl. Jo, jo, takže vše při starém. Pivo, buřty, kytara a jedéééééém!! (pokračování)