Vražedná galantnost

Moje cesta k dívčímu srdci nebyla nikdy jednoduchá. Dalo by se též říct, že naopak cesta dívčího srdce ke mně byla hodně trnitá. Mimoverbálním způsobem, jak to dívky tehdy měly v oblibě, to nešlo téměř vůbec. Za mě snad proto, že mě matka příroda nevybavila oním okamžitým šarmem, který zaujme na první pohled a oslovit dámu na veřejnosti se pro mě rovnalo téměř nepopulární návštěvě zubaře. 

 Mnohé zoufalé pokusy se vyskytly. Jejich výsledek byl naprosto tragický. Chtěl-li jsem např.  podržet dámě svého srdce dveře u samoobsluhy, vyrazila si o ně málem zuby. To nemluvím o pomáhání z kabátu v restauraci, při kterém jsem jí málem uškrtil na šátku, jež se tam, mrška, najednou připletl, atp.

 Zanechal jsem tedy těchto nebezpečných pokusů, ve snaze vyhnout se stíhání pro ublížení na zdraví a vydal jsem se na cesty jiné. Cesty po Evropě.

 Jedna z prvních vedla na tehdy ještě krásné pobřeží Jugoslávie, na ostrov Brač kam jsem se vydal s kamarády a s přáteli z práce. Krásné prostředí a jižní slunce rozehřálo vlažné srdce středoevropana natolik, že touha po dívčím objetí na sebe nenechala dlouho čekat. Dostavila se dokonce dříve než by si kdo pomyslel. Marně jsem se jí snažil zapíjet s přáteli dobrým koňakem, nebo s holandskými cestovateli v nedalekém baru dobrým pivem.

 Svoji ,,oběť" jsem měl vyhlédnutu už asi 4 dny a zatím jsem o tom takticky pomlčel. Chodila každý večer tančít do naší zahradní restaurace ještě se skupinou dalších dívek, od kterých se nápadně odlišovala svoji vysokou postavou a blond vlasy, což je v této zeměpisné šířce neobvyklé. S muzikanty, kteří hráli k tanci jsme se dobře poznali. Byli to borci ve stejné věkové kategorii a každý z nás přece také toužil založit rockovou kapelu, takže bylo stále o čem povídat. Jednoho večera jsme to ale nějak ,,přepískli“ a já vyšel s barvou ven: ,,To je kost,có", prohlásil jsem a ukázal na blondýnu se snědou tváří. Tato věta ale neměla být vyslovena. Prořízla houstnoucí atmosféru a jako šíp se zapíchla do vosího hnízda mých známých. Ti mě okamžitě  začali hecovat, ať jdu pro ní tancovat. ,,Ne to néé!!" To já jen tak říkal ze srandy." Snažil jsem se setřást tento pro mě děsivý úkon. Okamžitě mě označili za sraba. Navíc tam byli převážně s manželkami a tak si takové dobrodružství nemohli dovolit. ,,Jseš srab!!", hulákaly na mě už i ženy mých kamarádů. Marně jsem namítal, že oni by zase nedovedli sjet jez bokem, sjet po zadku divoké peřeje, zatím co se kanoe už dávno roztříštila o skaliska, postavit motocykl na ,,zadní“ nebo sjet na běžkách schody. Prostě jsem byl titulován a basta!

 Tohle si přece člověk, který je zvyklý odolávat deštům irské Gallwaye nemůže nechat v žádném případě líbit.

,,Jdu na to“, prohlásil jsem, mocně si přitom přihnuv z láhve ,,Rakije.“ Přátelé ztuhli a koukali jak na ,,Ein Kessel Buntes“ jak jsem se pohnul směrem k mé vyvolené. Dělily jí ode mě 2 řady stolů a 4 řady kaktusů a různých pichlavých rostlin. A já si to k ní namířil tou nejkratší cestou, mezi stoly a přes kaktusy. Seděla tam, živě se bavíc se svými  kolegyněmi. Neměla ani potuchy o své nejbližší budoucnosti. Překročil jsem poslední řadu kaktusů a ocitl se asi 2 metry od svého idolu, když tu pojednou cítím, že mě cosi stahuje zpět a navíc stahuje i kalhoty. ,,Sakra, že by jiná!" Ale ne, to jen jeden neposedný kaktus se zřejmě chtěl vydat se mnou za dobrodružstvím a zachytil se za mé plandavé kraťasy. Ve chvíli, kdy jsem si toho všimnul, opustil dokonce ještě svůj truhlík. Dal jsem hned vše do pořádku s pocitem ,,nikdo nic neviděl“ a jedním elegantním skokem nosorožce jsem se ocitl za zády své nic netušící oběti. Naklonil jsem se a řekl obligátní formuli. ,,Smím prosit“ zaznělo bohužel zrovna ve chvíli, kdy dívka nesla k ústům číši červeného vína. Ta, po pronesení tohoto signálu mým mocným basbarytonem až jí vlály vlasy, se lekla natolik, že nadskočila a obsah sklenice vychrstla na své krásné šaty.

Rázem jsem zcepeněl a nastalo hrobové ticho. Pouze v mé mysli , jinak od našeho stolu a od většiny dalších se ozýval huronský řev. Kapela hrála tuš. To za ten kaktus, který nikdo neviděl. Ze sraba byla rázem hvězda večera, či celého zájezdu, možná i dalmatského pobřeží. Ale kdybych se v tu chvíli mohl propadnout do země, dal bych za to klidně vše, co jsem tehdy vlastnil. Každý si ale musí vypít svůj kalich hořkosti až do dna.  Ta dívka ted navíc měla jeho obsah na svých šatech.

 Její reakce však byla zcela šokující. Řekla klidně,,moment“ a zmizela. Než jsem se stačil vzpamatovat, byla zpět ve zcela jiných šatech a pokynula, že se půjde tancovat. A tak jsme tančili krásně asi 2 hodiny a i když to neumím, tak jsem se najednou vznášel nad parketem lehce jako nafukovací slon. Snad i zásluhou četných ,,panáků“, které mi pozorní přátelé mezitím připravili pro mě i mojí novou kamarádku, aby tím snad trochu také vyžehlili toho sraba, což se jim ale nepovedlo. Já mezi tím otřepal své chabé znalosti angličtiny a ruštiny a došlo i na konverzaci. Kolem půlnoci se dívka rozloučila. Říkala ještě něco o zítřku a osmé hodině večer - prostě jazyková bariéra.

 Druhý den kolem osmé jsem se šel projít do přístavu a posilnit se s Hoianďany.  Když jsem přišel na náš parket, řekl mi kapelník, že mě sháněla ,,lepa děvojka". Byl to totiž poslední večer,kdy jsem jí mohl vidět. Brzy ráno odjížděly a tak odcházela již dříve. To já ovšem netušil.

P.S.

Čekali jste: ,,a jestli nezemřeli......." Tůůůůůhle!!

Už nikdy jsem jí neviděl. Vím jen to, že pocházela z Bosny a Hercegoviny, kde půl roku na to vypukla strašná  válka. Ještě dnes se stydím za to, co jí můj ,,volnější"přístup k věci mohl způsobit a raději jsem se polepšil.

Tento příběh je opravdu pravdivý.