Roman Enders

Od moře k moři přes jedno pohoří (6.)

11. 01. 2018 11:01:11
Závěrem putování přes pyrenejské pohoří jsme se přiblížili k možná nejzajímavější etapě celé cesty. K vytouženému Atlantiku zbývá ještě překonat svéráznou španělskou provincii - Baskicko.

Právě jsme projeli provincie Navarra a Arragón. Ernest Hemingway ve své knize "Zelené pahorky africké" zmiňuje tyto kraje jako téměř identické s krajinou východní Afriky. Sláva! Ušetřili jsme tedy za cestu do Keni. Iberský poloostrov se údajně v dávných dobách opravdu odtrhl od Afriky a narazil na evropskou pevninu. Krajina, fauna i flóra tu dodnes leccos z Afriky připomíná.

Náhle se ráz krajiny mění. Jako střihem ve filmu se kulisy kolem auta mění na sytě zelené a zalesněné kopce. Ožívám, neb se cítím jako "doma" Krajina připomíná země o hodně dál na sever. I cyklisté radostně nasedají na "splašené potrubí", aby posledních cca padesát kilometrů do města San Sebastian ujeli po vlastní ose. Stoupáme serpentinami kolem šťavnatých luk a pak se přehoupneme do sevřeného údolí s dravou říčkou. Zhruba uprostřed kaňonu nás přivítá první baskická vesnice Goizueta.

Baskicko (Euskadi) se dělí ještě na tři kraje - Araba(Vitoria Gasteiz), Bizkaia(Bilbao), Gipuzkoa(San Sebastian) - tam právě míříme.

Většině lidí se pojem "Baskicko" spojí se třemi písmeny: ETA - separatistická organizace o které jsme často slyšeli v rozhlase. Díky tomu přijíždíme se smíšenými pocity. Skutečnost nás však velmi příjemně překvapí. Nádherná krajina a příjemní a tak nějak hezcí lidé. Řeč je uplně jiná a žádnou jinou nepřipomíná.

Baskická vesnice Goizueta. Krajina i zástavba připomíná spíš Švýcarsko. Vpravo, pod těmi slunečníky je příjemná hospůdka, kterou obsluhují sympatičtí sourozenci. Jejich národní jídlo - masové kuličky s fazolemi v tmavě fialové omáčce(název už jsem neudržel) už ale takové terno není. Jen masové kuličky připomínají daleko severnější kraje.

Jsme v San Sebastian. Tady už buší do nábřeží Atlantik.

Zátoka s plážemi v San Sebastian. Pamětníci mi dají možná za pravdu, že to uplně nahoře připomíná rekreační střediska ROH.

Příjemnější odvrácená strana města: starý přístav v San Sebastian.

A kousek odtud brána do starého San Sebastian

Bohatá architektura v uličkách starého města.

"Jéé, no to sou dobroty. Tady se cestou zpátky určitě najíme!!" Má to ale jeden háček.

San Sebastian se, kromě nádherné architektury pyšní největší koncentrací restaurací s počtem tzv. "Michelinských hvězd". Pro Čecha to však zpravidla znamená vztyčený prst! "Moderní gastronomie" nebo, jak my často říkáme "ušpiněný talíř" nás příliš neoslovuje. Jaru však řičí radostí a těší se. Marně. V této restauraci mají od 15hod obligátní "siestu", takže při návratu z města je nekompromisně zavřeno a můžeme se jen dívat přes výlohy. Situace se však pro Jaru nakonec nečekaně vyvine k daleko lepšímu....

...ještě se trochu projdeme městem....

...katedrála se nám při přetažení do "knihovny obrázků" nějak unavila a lehla si - však má na to věk:)

A vida!! Ve starém přístavu mají otevřeno alespoň "ob hospodu" Jaru si tu dává konečně vysněnou chobotnici. Já "čitelného" lososa.

Potom se sejdeme s cyklisty a jedeme hledat kemp. Kolem města nejsou a nejbližší je až na tom kopci za tou "eróháckou obludou." Tak pokračujeme kousek za město do městečka Orío, kde je kemp přímo u moře. Zaznamenávám od výpravy strach, že Atlantik bude studený. Říkam, že asi jo, ale aspoň bude třeba šumět jenom pro nás:)

Trochu jsem se mýlil. Kemp je normálně plný, jako všude jinde. Atlantik je teplý stejně jako Středozemní moře. Svoji velikost však nezapře i co do výšky vln. Takže nakonec burácí téměř jen pro nás a tak to má být, ne:)

Po řádném užití moře pokračujeme již směrem domů. Cestou po západofrancouzském pobřeží krajem Gascogne nás zláká městečko Arcachon. Hlavně názvem - připomíná "Carcassone"

Výsledek je trochu zklamáním...

...jedná se o lázeňské letovisko....

...kam jezdí senilní boháči odlehčit svým kapsám:)

Vylezeme tedy na písečnou horu "Dune du Pilat", která je spíš gigantickým mraveništěm dvounohých mravenců.

Je z ní aspoň nádherný výhled na Atlantik.

Poslední noc v kempu. Kempy v borovém lese s písečným podložím miluju. V těchto končinách jim zpravidla říkají "Marepineta" I zde jeden nacházíme.

Ještě poslední vycházka k moři. Jsme ve Francii a tady to z kempu k moři vždy je procházka na minimálně půl hodiny. Ale zase u něj nikdo není a moře se tváří skutečně, jako "moře." Je to trochu boj, ale tak to má být....

Připomínáme, že tyto cesty jsou otevřeny všem dobrým lidem. Třeba je příště můžete prožít s námi i Vy:)

Autor: Roman Enders | karma: 12.59 | přečteno: 215 ×
Poslední články autora