Na skok za mořem (3.)

Konečně tedy užijeme Irsko. Zemi sytě zelenou, mystickou a tajemnou, ale taky veselou a milou. Zemi, kde nejsou žádní cizí lidé, pouze přátelé, které jste dosud nepoznali....

Projíždíme pomalu celým Dublinem od pobřeží až na západní okraj. Zdá se poměrně klidným a vzhledným městem. Autem znějí nadšené výkřiky: oh yeeeah! Mc Donald....! and another!! Oh yeees, there is Starbucks Café!! Yeeeah!! Pappa Joe´s Pizza!!...and Hard rock Café!!....and here is Kej - ef - síííí....

Tentokrát svým hlučným cestujícím rozumím uplně všechno a přidávám se k jejich velké radosti k hovoru. Dublin je, zdá se, přímo uchvátil... Naznačuji, že v Praze je přece taky Hard rock Café...."jo a bezva, ale jen jedno!"

Mischa s Mariannou řeší, co znamená irský název města "Baile Átha Cliath" v angličtině: "je to něco, jako "domov u vody, brodu", říkám. Je to jediné, co v irštině vím a zrovna to padá na úrodnou půdu a vytváří neskutečné kouzlo okamžiku. V autě vládne full atmosphere.

Na výpadovce na Gallway, hned za městem stavíme u první pumpy. Psi pod dohledem Damiana radostně křepčí na sytě zeleném trávníku a děvčata mezitím bezuzdně plení pumpovní "Mekáč". Zásoby chipsů, hranolků a kuřecích nugetek, které zde měli nejméně na týden, se v mžiku stěhují k nám do auta. Odjíždíme zdolat posledních sto padesát kilometrů. Auto je naplněno charakterístickou "vůní" - no, co si budeme nalhávat - prostě vůní. Obchodní strategie duchovního otce řetězce rychlého občerstvení byla jasná - aktivovat čichové senzory člověka stejně, jako u každého jiného živočicha. Zakladatel Ray Kroc byl navíc synem českých emigrantů - takže jsme zase doma.

Jako doma už to teď "žije" i u nás v autě. Těsně před cílem musíme ještě dokoupit zásoby - co když lednice v hostitelském domě bude prázdná!

"moji" Američané.

Irský vesničan Clark z Ardcarne však nenechal nic náhodě. Dům pro hosty byl připraven včetně lednice a kuchyně.

Po vyložení a nastěhování bylo Clarkovou hlavní starostí, zda nemám hlad nebo žízeň. Předtím ještě muselo proběhnout velké loučení "po americku", v němž nesmělo chybět objímání a "tisíceré díky" Tichý Damian mi tiše vložil do dlaně ruličku - dýško. Ač "běžnou práci" evidentně nevyhledávají, nebojí se jí na druhou stranu ocenit.

Clarkovo pozvání jsem rád přijal.

Při čaji a jakémsi celozrnném cake, který pekla jeho žena, aby ho udržela při zdraví, jsem vyslechl zhruba hodinový téměř monolog. Kdybych ho sám nezastavil, strávil bych patrně přátelskou noc v teple. Nocleh přímo nenabídl, nebo jsem to nepostřehl. Paní domu byla zrovna na služebce v Londýně a bez jejího vědomí...to přece nejde...

V kostce jsem se tedy dověděl, že z Putina jde strach, Brexit a Trump - to je úplný průšvih - zas budeme mít "tvrdý" hranice. Průměrný plat v Irsku je 2500Euro - a kolik u vás? Mám mu to vůbec říct? "Tak, někteří to mají taky, ale je jich málo. Většina má kolem 700 - 800." Kroutí hlavou: "Tak si vem ještě - a dám ti na cestu." - snaží se to zamluvit. Obdivuje Čechy, kteří i tak přijedou každé léto až sem na dovolenou a žijí skromně, jen prohlížejí přírodu. Nediví se těm co přijedou za prací. "To Irové takhle necestovali, dokud byli chudí - ale museli, za prací. Ani teď tolik necestují. Všichni přijedou sem k nám. Irsko je nejhezčí země!" Souhlasím a měníme maily a dávám se na ústup od přemíry anglosaské laskavosti, jež bohatě překryla i to zaváhání na lodi.

Než se setmí, stačím ještě trochu prozkoumat Ardcarne

a přemístím se ještě asi třicet km do městečka Roscommon. Tady ještě stačím prozkoumat dva supermarkety známých firem a nestačím se divit....Byť jde o stejné firmy, jako u nás, srovnání je příslovečné "Nebe a dudy" a navíc mám pocit, že je tu vše téměř zadarmo...Proč tomu tak je, si netroufám komentovat. Na to nám treba odborníkov....Těch se určitě najde...

Radši se odklidím stranou se svým "domem" na kolečkách, jež mám teď celý k dispozici a pustím se radostně do degustace zakoupených vzorků zdejšího úžasného potravinářství.

Ráno jdu dokoupit ty, jež se osvědčily(téměř všechny) a vydám se na téměř třistakilometrovou cestu napříč irským ostrovem k přístavu Rosslare až na samém jihovýchodním cípu ostrova.

Irsko je země, kterou nelze nemilovat. Mírně zvlněné, sytě zelené pastviny po celý rok. Kamenné, ledabyle poskládané zídky, porostlé mechem, oddělující sousedské ovce a rozvrkočené křoví kolem silnic. Žádná sterilní čistota a pravoúhlost, jako v Německu a Rakousku, kde se člověk bojí plivnout a zvýšit hlas.

U městečka Tulach Mhór - Tullamore mě to nedá, abych nezajel do centra. Odkaz na legendární drink je silný... Jako řidič se však mohu jen koukat...

Jediné místo, kde v Irsku neprší, je irská hospoda....

To se nedá vychutnat o samotě, ale jedině s přáteli.

Vydržet tak do večera, nepochybuji, že by vše dopadlo, jak je zmíněno již v perexu tohoto článku...

....a nakonec by to dopadlo nejspíš takto...!

Odjezd trajektu však vše neúprosně šéfuje - v sedm večer v Rosslare! Měl jsem sem dorazit ještě včera večer.....

Pokračuji směr jihovýchod přes středověké město Enniscorthy na soutoku řek Slaney a Urrin (ty by se jely!) I zde se nedá nezastavit

Těsně před cílem mi hnědá cedule na kruháči s nápisem Irish Herritage park kyne: "jeď doprava!" Nedá se neposlechnout

V recepci parku irské historie od doby bronzové právě instalují repliku vikingské lodě.

Přestože Vikingové na přelomu 1. a 2. tisíciletí ovlivnili celkem brutálně život v Irsku, mají je zde, zdá se v oblibě.

Mezitím pípne zpráva, že je pro mě připravena(bohužel trochu jiná) loď v Rosslare na 9:15pm ale je potřeba tam být o dvě hodiny předem...Za zvuků nádherné irské muziky z rádia a chuti irských ryb a sýrů z tašky je čekání docela příjemné..

Na lodi vyhledám svoje křeslo jak v letadle. Zpět jedeme s německou společností, takže vše podle plánu...

Magický okamžik, kdy přístavní "pižďuši" uvolní poslední vývazná lana a loď se vám líbezně zhoupne pod nohama... Na ten už čekám na ztemnělé palubě uplně sám. Materialistické lidstvo dávno zařezává v kajutách, u palubních televizí, v lodních barech a restauracích....

Po osmnácti hodinách šťastně přistáváme v Cherbourgu (i když to tak nevypadá...to si jen se mnou hraje vrtošivá elektronika - prostě ne a ne se postavit.....!

Pak ještě známých patnáct set kilometrů do Prahy. Po dobu jejich krájení se nic zvláštního nestalo....