Naloďujeme se na trajekt a přístavní pižďuši navádějí náš mikrobus k zaskladnění do útrob lodi. Změna dopravy ze silniční na lodní je pro cestovatele vždy vyšším levelem...
Pobyt v autě je na lodi po vyplutí zakázán a tak dusáme po plechových schodech přes několik pater na "společenskou palubu." Mischa s Marianou pokračují až na horní palubu uložit psy do speciálních boxů. Pak sestupují o patro níže a berou ztečí lodní restauraci....
Já jdu hledat svoje "křeslo jako v letadle", jež mi bylo slibováno. Všude jsou však jen samé kabiny, kabiny, kabiny. Vracím se zpátky na výchozí bod jídelní paluby. Za pultíkem s irským nápisem Fáilte (vítejte) stojí zrzavé pihovaté děvče. Nemůže být lepší reklamy na irské rejdařství. Vtom přichází i Mischa vyměnit peníze, aby nezemřeli na lodi hlady. Probíráme to spolu a děvče mi hned ochotně ukáže místnost, plnou polohovatelných křesel jak v letadle. K tomu mě vydá deku a polštář a popřeje hezký, osmnáctihodinový "let." Dám si věci na křeslo a jdu na horní palubu. Pozdější vyprávění o tak dlouhé plavbě mnozí neskousli a řekli, že by se asi zbláznili...Neví o co přicházejí, moře je věčné, nenapodobitelné divadlo. Navíc jsem ještě připojištěn taškou krmě a čtiva.
Obhlédnu pozici našeho auta na zadní palubě a už se k zábradlí šine děvče z recepce. Uvolňuji jí místo u zábradlí, jenže ona jde právě za mnou a má pro mě "idea" - nápad. Když prý jí dám klíče od auta, vymění mi je za klíče od kabiny a ráno si to zase vyměníme zpět... Nestačím se divit.
"Do you speak English"..spíš jen prohodí, než by to znělo jako otázka a hned si sama odpoví: "little bit." Pak se ještě zeptá: "Do you speak Russisch?" Odpovím: "little bit."
Kabinu prý obývá pravděpodobně ruský řidič a ona se ho zkusila zeptat, zda by ji nechtěl sdílet s jedním kolegou. Prý souhlasil.
Vyměníme si klíče a ona mi jde ukázat dveře kabiny ve středové chodbě. Tento příval anglosaské laskavosti mě velice těší, ale zas tak neudivuje. Znám ho ze svých dřívějších cest. Kabina je zatím prázdná. Dvě postele, uprostřed stolek s monitorem a hned vedle dveří plastový sprchový kout s WC a na druhé straně skříň. Uložím sem svoje věci, zamknu a jdu zase pozorovat moře.
Po setmění zalezu do kabiny a zkusím sprchování v minikoutu. Moc se nedaří a celá místnost za chvíli "plave", což na lodi asi zas tak nevadí. Ošplechnut a svěží blaženě uléhám. Vtom zaskřípou dveře a v pásu světla, vrženém z chodby stane Vandas. Bodrý chlapík z Lotyšska, s nímž budu na noc sdílet tuto kabinu.
Jezdí kamionem u irské firmy. Tři měsíce na kamionu, měsíc doma v Lotyšsku. Dobrá práce a atmosféra v irské firmě, dobré peníze. Teď se jde ale s prominutím konečně vyspat zase jednou za čas v posteli.... Stejně se ale nevyhneme asi dvouhodinovému dialogu, či spíš jeho monologu. Moje ruština se opravdu smrskla jen na "Da" a "Vot charašó" Pomáháme si angličtinou, kterou on nasává ve firmě a já na cestách...
Dovídám se hlavně, že východní(slovanský) svět je hlavně o tom, že si lidi navzájem pomáhají. Ale pozor! Tato slovanská pospolitost a bratrství platí jen do chvíle, než jeden čuchne k pozici a postavení. Pak už chce jen děngi, děngi, děngi... Zajímavé, jak barevné papírky s čísly udělají prakticky "přes noc" z obětavých bratrů chladné a vypočitavé pragmatiky. Něco mi to silně připomíná, ale nechci to dál komentovat...Měníme si radši čísla a dohadujeme se na pivu při Vandasově plánované návštěvě Prahy. Pak už nás loď uhoupá k blaženému spánku až do rána.
Ráno se probouzíme téměř současně. Chvíli pokecáme jak se spalo a Vandas odchází na kafe a snídani. Má to zahrnuto ve svém comercial freight drivers ticketu. Vdechnu buřta a krajíc chleba neb mám pouze klasický boarding card a hurá na palubu. Je ještě tma. Jsme více na západ a rozednívá se až kolem půl deváté. Na východním obzoru už se táhne světlejší pruh. Palubou protahuje čerstvý, na tuto dobu nezvykle teplý vítr. Golfský proud se činí. Aby té pohody nebylo málo, přichází zase zrzavý anděl z recepce. Vypadá to, že si jde zakouřit, ale ne ,míří zase ke mě a vytahuje z kapsy bloček. Že mi vypíše lístek na full english breakfast.
Údivem a radostí zároveň zcepením. To přímo zbožňuji, znám to z cest například s divadlem.
"Anglická snídaně" je fenoménem celého souostroví, liší se pouze lokálním druhem puddingu - něčeho mezi prejtem a sekanou. Jinak standartně obsahuje vejce na různé způsoby, smažené klobásky a slaninu, nesmí chybět fazole v tomatě, dušené houby a rajčata a v mém případě tedy dark and light irish pudding.
Po těchto gastro - orgiích(proč jsem si dával před tím toho buřta...?), zapitých horkou čokoládou(je to přece snídaně...!) se stěží dovalím na palubu. Už je světlo a Vandas má podobný nápad, stojí u zábradlí. Trochu zklamáním je jeho sdělení, že děvče z recepce je z Litvy, jakožto celá posádka je od někud z "východu". Irský je tak maximálně kapitán. Takže britská laskavost se nakonec nekoná...? Ale kdeže! Ještě si jí užijeme až až.
Blížíme se k dublinskému přístavu. Poslední rozloučení, díky, výměna klíčů a jsme vypuštěni na car deck - vozovou palubu.
Vyjíždíme opatrně z lodi, ale pozor! Keep left! Řadíme se do "protisměru" a vjíždíme do ulic Baile Átha Cliath - "domova u vody." (pokračování)
