Nabídka odvézt tři Američany se třemi psy do Irska je pro kovaného cestovatele samozřejmě výzvou. Hned v prvních vteřinách po jejím obdržení jsem věděl, že pojedu. Jen mě to trochu vytrhlo ze zimní letargie.
Jak všeobecně známo, Američané se stěhují pouze s fotkami příbuzných, což na nich nejvíc obdivuji.
Trojice přátel z Louisiany - Mischa, Damian a Mariana, na to potřebovali zhruba patnáct různě velkých krabic, dva golfové vozíky a jednu velkou a jednu malou přepravní klec. Měli s sebou přece navíc tři psí mazlíčky. Dva zlaté retrívry, na které volali všeobecně "Honey!" a jedno štěně, jež volali "Baby!" Uplně navrch a nakonec ještě přijdou dva notebooky, jimž říkají work a které "jedou", zapojené v síti až do poslední chvíle.
Naložit v Mnichovicích u Prahy do nejdelšího formátu prosklené dodávky, čili "vanu"
Naloženo, jen "Bejby" se nám někde zatoulalo...
V Mnichovicích pobývali tři měsíce v pronajatém domě přes Airbnb. Teď míří do irského Ardcarne, kde na ně čeká další dům na tři měsíce, než vyprší lhůta turistického, bezvízového pobytu. Urazit něco kolem patnácti set kilometrů do francouzského přístavu Cherbourg, odtud osmnáct hodin trajektem do irského Dublinu a pak posledních sto sedmdesát km do Ardcarne.
Miláčkové připraveni k transportu
Naloženo je během hodiny. Psi vzadu v klecích, Mischa zaujímá místo spolujezdce a Mariana s Damianem na třetí řadě sedadel, neboť druhá, hned za řidičem je vyndaná. Místo ní mají na podlaze položenou matraci, aby si mohli za jízdy zdřímnout.
Vyjíždíme z Mnichovic v sobotu kolem čtvrté odpoledne. Plně obklopen jejich happy atmosférou se blížím ku Praze. Mariana nepřetržitě něco vypráví zvučným hlasem tak rychle, že jí rozumím každé desáté slovo. Mischa občas zepředu něco dodá. Damian mlčí. Bude to tak celou cestu. Tedy pokud zrovna nebudou spát nebo jíst.
První požadavek na zastavení na toaletu přijde ještě před vyjetím z Prahy. K tomu doplňující prosba, zda by to nemohlo být u pumpy s McDonalds. Stavíme ještě v Praze na Florenci, kde je "Mekáč" pod magistrálou. "Sjúpr, excellent!" nešetří díky a za půlhodinu se vracejí, ověšeni sáčky a papírovými taškami Další zastávku si vyžádají u Rudné, hned za Prahou. Vybíhá jen Mischa a vrací se s dvěma narvanými papírovými taškami. Musí přece doplnit zásoby. Za chvíli už autem za zvučného hovoru kolují želatinové bonbony a octové chipsy. Ano, jak asi již tušíte a možná se i culíte, jejich tělesné proporce nejsou rozhodně odrazem americké reklamy, ale holé skutečnosti, podobné našemu venkovu a sídlištím. Jsou to vlastně bodří a vskutku příjemní a hodní lidé i když sebevědomí a hluční a samozřejmě neustále "happy".
Jenom k našim hranicim stavíme ještě třikrát. Na ujetí patnácti set kilometrů do Cherbourgu máme do odjezdu trajektu dvacet sedm hodin, což se zdá v pohodě. Takto to ale budeme horko těžko stíhat.
Po přejetí hranice všichni spokojeně usnou přejedením a já mohu v klidu ujet přes pět set kilometrů v kuse, až na francouzské hranice. Tam se probudí a okamžitě chtějí zastavit, že musí venčit psy. O těch jsme doposud téměř nevěděli. Radostně vyběhli, a po chvíli zase spořádaně skočili do přepravek. Mischa využila pauzy samozřejmě k doplnění zásob. Něco pojedli, popovídali a opět blaženě usnuli. Toho jsem využil a sjel z dálnice na běžnou silnici, čímž jsem ušetřil za mýto a eliminoval možnost dalších nákupů. Takto jsme spokojeně dojeli až k Paříži. Tam se probudili a šli venčit psy i sebe...a samozřejmě posnídat a doplnit zásoby.
Za Paříží se plně rozednilo a já najel zase na placenou dálnici v očekávání přesně toho, co přišlo. Na zbývajících zhruba třech stech km jsme stavěli už "jenom" čtyřikrát. Dávno mi došlo, proč mezi jejich krabicemi nebyla žádná s jídlem, zatímco já jsem si, plně v souladu s naším národním zvykem vezl velkou krabici od banánů, plnou potravin. Jim by prostě každému jedna krabice jídla na cestu nestačila.
"Přistáváme" do Cherbourgu
Do přístavu jsme dorazili ještě s tříhodinovou rezervou. Oni jdou venčit a deklarovat psy pro přepravu lodí a doplnit proviant. Já se ukládám k odpočinku.
Shrnutí: na patnáctisetkilometrové cestě se psi venčili pouze čtyřikrát, lidi nepočítaněkrát. O psech jsme téměř nevěděli, zato třech(vlastně dvou lidí, Damian řekl za celou cestu dvě věty) byl "plný mikrobus"
Závěr: Psi jsou daleko vděčnější náklad, než lidi.(pokračování)
