Poklad na jezu

 Lety omšelý nápis na podlouhlém, přízemním, oprýskaném  stavení, na pravém břehu Sázavy, mezi Hvězdonicemi a Čerčany, lákal jistě od nepaměti žíznivé pohledy všech, tudy propluvších vodáků. 

 A nejenom jich. Stejně tak i naši partu, jež se tu, navzdory téměř stojatým ,,volejům“ mezi téměř nesjízdnými jezy plavila začátkem devadesátých let i několikrát do roka. 

 Stálo tam lety omšelými, ale stále dobře čitelnými černými písmeny:  ,,Baštírna  u přístavu.“  Tento magický název legendární a pro mnohé doslova kultovní nálevny  skutečně přitahoval romantické nebo prostě ,,duše“ vodáků a trampů jako holínka škvora. Nevýhodou tohoto ,,zařízení“ z našeho(či hlavně mého) hlediska bylo jeho relativně  blízké umístění od začátku etapy ,,Stříbrná skalice-Zbořený Kostelec.“  Vždy jsem prosazoval myšlenku, že hospoda by měla být až v poslední čtvrtině denní etapy. Pak už se do cíle vždy nějak ,,dokutálíme.“(Později, když jsme do našich aktivit zařadili i kola, se to ukázalo jako přesné označení) A tak jsme se tomuto podniku zatím úspěšně vyhýbali.

V pátek  onoho červnového víkendu se mimořádně zdařilo to, čemu říkám  ,,průvodní  jevy  na vodě“ v hospodě ,,Na Marjánce“ ve Stříbrné skalici. K tomu ještě téměř  navazující  ,,vodácká  snídaně“ způsobila, že špice ,,Vikinga I.“ sklouzla po slizkých šutrech navigace pod skalickým jezem až kolem druhé odpoledne. Pádlo začalo v pravidelném  ,,Ein-Zwei“ rytmu čeřit khaki kaši Sázavy, takže za hoďku svižnějšího pádlování už se na ,,druhé“(vpředu vpravo)  skvěl  onen nápis.

Příď Vikinga I. jakoby  najednou  začala sama táhnout doprava. Zabral jsem tedy jednou mocně a nechal to na ni, kam se stočí. Šla zcela nekompromisně vpravo, přímo na kamennou hrázku, od které byla vyšlapána pěšina.  ,,Dobře, dáme teda jedno,“ říkám v duchu a už vylézám a beru s sebou pytel a pádlo. Otevřené ,,výdejní“ okno, jehož okenice, popsané křídou hlásají všechny klasické skvosty české studené kuchyně. ,,Tak je to správne, tak to má byť,“ říkám si v duchu s poručíkem Mazurkem a přitom pozoruji postavy v ošuntělých maskáčích, kanadách a kloboucích s liščími ohony, jež se tu, povětšinou ve značně pokročilém stadiu společenské únavy věnují jakési soutěži v přetahování či přetlačování. Některé halasně debatují u stolů a zdraví mě ,,Ahóóój“ a kynou mi, ať si s nimi přihnu z litrovky rumu. Jiné už beznadějně leží na zemi bez hnutí a další se snaží s náležitým funěním a hekáním se o cosi(patrně rum) přetlačovat. Vše je kořeněno typickým žižkovským dialektem.(tý voe,vole)

Objednávám ,,ošetřeného“ a krásně oroseného Kozla a sedám si s ním opodál na unifikovanou lavičku k unifikovanému stolku. Při pohledu na ty maskáče se ve mně kdesi v nitru najednou probudí myšlenka a snaží se jak dotěrný mravenec dostat na povrch. Nu co, nechám jí tedy vyběhnout a mezi bublinkami oroseného piva se rozběhnout po podobnými  existencemi poznamenaném stole.

 Vypráví o tom, jak i já jsem kdysi zatoužil stát se trampem. Začalo to školním výletem na konci deváté třídy, kdy nás naše ,,souška“ třídní vzala pod stany do Roztok  u Křivoklátu na Berounce. Tam jsem  tehdy  poprvé uslyšel  z kytary jednoho spolužáka Krylovy balady a od té doby jsem nechtěl nic jiného, než hrát na kytaru a jezdit na vandry. Prakticky po dobu celého následujícího učení jsem se snažil všemožně vetřít do přízně jakýchkoli trampů, které jsem potkal. Zkrátka tak dlouho jsem toužil jezdit na vandr  až jsem začal jezdit na vodu. Na tomto faktu měl lví podíl hlavně kamarád Honza, jehož jsem poznal po vyučení na večerní škole pro pracující a  byl nakonec  jediným  přínosem  této školy pro mne.  I tak toho bylo, myslím vrchovatě. Místo maturity jsem se naučil vládnout pádlem a vyloudit z kytary pár písní. Pro ,,běžného občana“ možná zavrženíhodné, já si toho dodnes vážím.

 Při podobném přemítání pomalu dopíjím pivo,  zbývají jen kruhy po pěně na plášti sklenice. Mrknu na Vikinga, stojí tam, na hrázi. ,,Tak myšlenko, šup zpátky, tam někam do toho, co na povrch nějak vypadá, ale uvnitř stejně nikdo neví, co tam je.“ Zvedám se pomalu k odchodu a nakonec  se nechám přece jen ,,ukecat“ na pár hltů rumu. Při pohledu na ty maskáčové postavy, či spíš ,,polehy“, přemýšlím o tom, jak je dobře, že tady mohu být v plavkách a tričku a nemusím se pařit v těhle ,,mundúrech.“ Že díky škole a Honzovi jsem přeskočil jeden společenský ,,level“ a  umístil se přímo mezi vodáky . Přišel jsem, viděl jsem…..popil jsem. Baštírna u přístavu, ač už jí asi nenavštívím, se mi určitě natrvalo vryje do paměti. Holt je položena  nešťastně na začátku etapy…..

Loď vytvoří brázdu na téměř nehybné zelenohnědé ploše a kopřivami a různým plevelem zarostlé břehy začnou pomalu ubíhat dozadu kolem ní. ,,Kde jsou asi ostatní, v Čerčanech? Nebo už v Poříčí?“ Za podobného , nenuceného přemýšlení  se při  nekonečném pádlování   ozve z předu zesilující hučení poříčského jezu, jak se k němu blížím. Ten je ,,jetelnej“, přemýšlím v duchu a tento fakt, zpestřující dosud poměrně nudnou plavbu mě popožene vpřed. Chce to ale trochu ,,fištróna“. Příroda a zub času zde vykonaly své. Levá ,,koza“* šlajsny chybí  úplně a proud se zde částečně ztrácí mezi velké balvany, jež zbyly na jejím místě. Dole se valí voda přes utržený kus betonové obruby za  níž je ještě jeden velký balvan.  Odtud ten strašidelný hukot, neboť mezi těmito  věcmi  to vře jako v obrovském kotli. Z lodi je to špatně přehledné a samotný hukot žene většinu z nich rovnou na levý břeh, podívat se. Kdo to ale zná, jede co nejblíž stávající pravé koze a má, alespoň většinou vyhráno. No fajn,  kytaru tu nemám, pytel je zavázán, tak hurá do toho!

 Pár mocných záběrů a ocitám se na rozhraní  kde se proud rozbíhá do šlajsny a už není cesty zpět. Hned v první chvíli, kdy mě proud nenávratně uchopí, je mi ale jasné, že jsem tentokrát  ,,přestřelil.“  Odlehčená špice lodi se stočí příliš vlevo, směrem k balvanům, zbylým po levé koze. Teď je ta chvíle, kdy by to jinak ,,ozdobný“ háček mohl přitáhnout zpět do proudu anebo poslat úplně do pekel. Tam to také koneckonců spěje. Najel jsem šlajsnu blbě(sakra, že by ten rum!) a vzápětí ji projíždím regulérně bokem. O pár metrů níže na mě čeká exekutor v podobě  vroucího kotle mezi balvany. Snažím se  v posledním zoufalství prvnímu kameni nastavit dno lodi jako štít, že když dá Aegir(bůh hlubin), tak se přes něj přehoupnu. Ale kdepak. Nedá. Loď se v mžiku prudce přehoupne na druhou stranu, já z ní vyletím jak z praku a rozplácnu se jak žába na tom druhém kameni. Hned nato mě loď přiklopí a svým  levým  bortem pevně ,,přibije“ ke kameni.

 Neprožívám podobné situace poprvé, proto nepropadám hned panice. Za ta léta na vodě jsem si všiml, že všechno na vodě se jeví jako jaksi ,,ze srandy.“ Když je hezké počasí a plujete si, je to sranda. Když se loď převrhne a vy padáte do vody, je to furt sranda(když umíte plavat) Dokonce i když už jste ve vodě a počítáte věci a lidi, jež se začínají kolem lodi vynořovat. Sranda končí ve chvíli, kdy vás uchopí proud a začne mlátit o šutry. V tuto chvíli se kratochvíle změní rovnou na boj o život.

 Pro mě zde ,,sranda“ skončila přesně ve chvíli, kdy jsem zjistil, že loď se zaklínila do prohlubně před kamenem přesně příčně přes šlajsnu a změnila tak jistě letité rozmístění hlavních ,,hráčů“ ve šlajsně. Svým levým okrajem spočívá na mých lopatkách a navíc téměř celý profil proudu ve šlajsně se teď valí přímo přes ni a dopadá mě za lodí na záda. A opravdu do tuhého jde, když zjistím, že se nemohu ani hnout, že ten proud prostě nepřetlačím. Je tady sice pod lodí jakési ,,vakuum“ s bublající a pěnící vodou, kde mohu normálně dýchat, ale zlověstně hučící proud nade mnou nahání hrůzu.  Zkouším sebou všelijak cukat, vzpírat se rukou a nohama, jež mám volné, tuny vody valící se nade mnou však dávají nekompromisně najevo, že jeden člověk s nimi nic nezmůže. Jsem nadobro uvězněn v tomto šumícím hnědožlutém pološeru.

Myšlenky, které se člověku , jež je již v podstatě se svým osudem smířen honí hlavou jsou kupodivu vyloženě pragmatické:  ,,Kdo odveze v neděli auto ze Skalice, kdo v pondělí dodělá prasklou vodu u paní Ševčíkové na Pankráci, kdo vyzvedne peníze za podnájem na Žižkově“ atp…

Levou rukou, kterou hýbat můžu, leč proti síle vody je mi to prd platné se snažím dosáhnout na ,,koníčkovací  šňůru“ a  zkusit za ní zatahat, ale zcela marně. Tam, kde spíš tuším než vidím  úvazové  oko lodě od kterého mizí  šňůra v hlubinách, mi zbývá dobrých deset centimetrů a ani o ty se nepohnu.

 Díky tomuto, prý ,,nezbytnému doplňku“ každé lodi jsem se jednou málem utopil na hydraulickém jezu pod Strakonicemi. Jel jsem tam tehdy s dvěma motorkáři, kteří seděli v lodi poprvé a kartonem plechovkového piva, tzv. ,,piksloňů.“ Blížíme se k jezu a já říkám: ,,Tady to v poho přejedem, to je jen dvaceticentimetrovej schůdeček.“ ,,Ale sakra!“ Oni to, na potvoru, zvedli na metr a půl!!  Hned nato nastává ,,titanikový“ efekt, kdy se z téměř svislé paluby řítíme přímo pod jez. A tam už se točíme pěkně ve válci. Řvu na ně, ať se potopí, že je to vyhodí spodem a oni to v pohodě zvládnou. Já jsem svázán s lodí koníčkovací šňůrou, jež mě pevně svázala nad kotníky obě nohy k sobě a jak se loď točí ve válci, tak si mě vždy ,,navine“ na sebe. Já se trhnutím zase na chvíli osvobozuji, ale za chvíli se to  celé opakuje. Tak se pozvolna dotočíme přes celou šíři jezu až k jeho pravé betonové navigaci. Tam přiběhnuvší kluk, co se mě snaží vyrvat za ruku nechápe, proč nemohu vyplavat. Pochopí to, až když mě vyrve i s lodí…. Ztráty na životech tedy žádné, vodní bohové jsou zatím v tomto milostiví. Materiální daň si však vybírají značnou: Celý kartáč ,,piksloňů.“

Válec pod jezem, tuto ,,noční můru“ všech vodáků mám tedy již za sebou. Odtud možná to pragmatické myšlení v takovéto situaci. Nevím, tady je to přece o něčem trochu jiném.

 Atmosféra v mém novém příbytku začíná navíc ještě  gradovat tím, že začínám myslet na to, jak vlastně vydrží člověk dlouho bez vody a jídla. Cožpak vody je tu hafo, stačí jen trochu sklonit hlavu…. Nepříjemně se vkrádá ale myšlenka, jak to bude až přijde tma a zima. Zimu, tu přežiji ale tma…tu přímo nesnáším!

Při tomto a podobném přemítání, když to vypadá, že už tu jsem celou věčnost, se najednou  začne zvedat  hladina zpěněné vody pod lodí až přes můj obličej a než se stačím vyděsit, což je asi špatně řečeno, neboť celou tu dobu zde se nacházím v jakémsi nepopsatelném transu, ozve se  nahoře dunivý úder. Vtom cítím ještě daleko větší tlak lodi na svých zádech a pak se najednou vše pomalu uvolní, mě uchopí proud a strhne mě kamsi do tmavé hlubiny. Tam se otáčím jak v gigantické pračce a ztrácím úplně orientaci, zda jsem hlavou vzhůru či dolů. Poté vodní masa začne prosvětlovat  až zesvětlí úplně a vzápětí uzřím po dlouhé době zase normální denní světlo.

 Chvíli se z toho vzpamatovávám a rozhlížím se kolem: za mnou, asi deset metrů hučí mohutná vlna jezu již opět ve své tradiční podobě, napravo vidím bílé dno převrácené lodi, ale není to Viking. ,,Ahá, ten je támhle nalevo, blíže ke břehu.“  Splývá těsně pod hladinou, přes něj je křížem položené pádlo a nad ním se vznáší lodní pytel jako záchranná bóje. Pár metrů vpředu pluje bílý plastový barel a metr od něj trčí blonďatá zplihlá hlava, kolem níž jsou ještě rozšiřující se kruhy, jak se právě vynořila. Párkrát ještě polkne, aby začala vřeštět na všechny strany: ,,Ježišikristéé, co to bylóóó, Jirkóó, si tadýý!“…,,Jó, klid miláčku,….sme se práskli vo loď, co byla zaklíněná v jezu.“  Ozve se poněkud klidněji další hlava, zrzavá, která se mezitím vynořila mezi hrdly prázdných lahví za tou bílou lodí. A vtom se otočí směrem ke mně a začnou z ní lézt oči, jak šedivé tenisáky: ,,Ale to nééé!! A dokonce s posádkou!!“  ,,To jako…. ty si byl v tý lodi? A cos tam zkoušel? A kde máš háčka?!“ ,,Háčka naštěstí nemám, ale mám něco lepšího. Tedy snad.“ Začínáme se pomalu dostávat do obrazu poměrně neuvěřitelné situace, jež právě proběhla  a my jsme byli jejími hlavními hrdiny.

 Postupně všechno pochytáme a vytaháme na břeh a zrzavý maník Jirka, jakoby tomu stále nechtěl věřit, praví: ,,Tak si pěkně  jedem k tomu jezu a já  říkám: Hani, tady to znám, jedem bez koukání. Už jsem viděl a zažil na vodě  hodně, leccos  sem i ve vodě našel, ale že z toho jezu vybagruju tohle, to by mě ani ve snu nenapadlo.“ ,,A našels někdy třeba pulitr rumu?“ ,,No, to teda ani náhodou, takový štěstí zase nemám.“ ,,Tak teď jo!“ A zanořím se do lodního pytle a už ho táhnu, jindřichohradeckej ,,s lodí.“ Jirkovy oči se zase vykulí a doširoka rozzáří. A už se ozývá líbezné ,,křup-křup“, jak se zlatá zátka odděluje od pojistného kroužku.

 Nejdřív ,,ucvrnknu“ trochu do vody , jakože Ódinovi a bohům za to, že nás zase ,,ještě nechali.“ ,,Stejně tohle martýrium bylo jenom proto, že jsem si před cestou necvak. Vlízt do lodi bez loku rumu, to je hřích.“ V té ,,osvěžovně“ na začátku plavby jsem to pravdaže napravil, leč bohové to asi už ,,nevzali.“ Potom každý nahne  asi tři mocné doušky a flaška je naše. Chudák háček Hanka se ani nestačil nadechnout k výchovnému komentáři. ,,Ale Hani, ty nás dohoníš ve Zbořeňáku vínem, viď?“ Předbíhá takticky Jirka a dodává: ,,Tohle nám teda nikdo neuvěří, to bude zase outrata, než to proberem.“ Nasedáme do lodí a společně vyplouváme vstříc dalším ,,průvodním jevům.“

Hukot šlajsny necháváme pozvolna za sebou. Na minuty strávené v ní, leč to vskutku vypadalo na celé hodiny asi do smrti nezapomenu. Tedy té, s níž jsem si před chvílí ještě téměř tykal. Musím říct, že mně za tu dobu vůbec nenapadlo, že tu loď v té šlajsně musí přece někdo objevit. Přemítám: ,,Získávat nové přátele bývá někdy opravdu nelehké.“ Tihle za to ale stáli.