Jídlo v Itálii? Větší dobrodružství, než sama cesta!

Země, svým tvarem připomínající módní vysokou dámskou obuv s kožešinovým lemem na horním, severním okraji, žije opravdu plně svým udivujícím životem. Proto je zbytkem světa většinou zbožňována.

Poloostrov Gargano na samém jihovýchodě země si před časem vybrala parta mělnických a brněnských cyklistů, celkem i se mnou devět lidí ke svému "jarnímu soustředění pro nabrání formy" Tedy týden na přelomu března a dubna. Ubytování měli domluvené v městečku Vieste ve vile Copitella, stavení, jež připomínalo antiku a stálo na nejvyšším vrcholu nad městem s výhledem na moře a půlku poloostrova. V té době zelo absolutně prázdnotou, možná i díky absenci jakéhokoli topení, což komentovali jen ti největší hnidopiši zájezdu.

Se zasloužilým Transitem jsem zajel pro Mělničáky a cestou na jih nabral i Brňáky, kola jsme dali na přívěs a vyrazili vstříc dobrodružství. Přišlo brzy. Na přechodu v Mikulově nás Rakušáci vrátili, že jsme moc těžcí. Holt moc jídla a pití... Obelstili jsme ty puntíčkáře tím, že jsme se pokorně otočili a přejeli o kus dál, přes menší přechod.

V polovině Rakouska se na dálnici náhle sepnula turbína, leč k zvýšení výkonu nedošlo i když vůz vykazoval ohlušující rachot. To se pouze oddělila zadní část výfukového potrubí s jedním z tlumičů. Zastavit na kraji, všechno ven, aby se auto co nejvíc zvedlo a výfuk vyplést zponad zadní nápravy a přivázat na vlek ke kolům. Tlumič máme ještě jeden a když se pojede na míň plynu, nebude to tak řvát a spravíme to až na místě. "Spravuj vůz, než se kola rozběhnou!" V řízení těchto "záchranných akcí", ač jinak spíš zakřiknutý, jsem za pár podobných výprav nabyl patřičného fortelu, 

Poté následoval vcelku standartně-krásný týdenní pobyt na tomto úžasném poloostrově včetně zasypání cyklisty(mě) v kraťasech sněhovou vánicí na nejvyšším bodě poloostrova Foresta Umbra a spočinutí cyklisty(mě) v týchž kraťasech v tyrkysovém příboji na pobřeží.

Předposlední den pobytu se parta vyjádřila, že už těch konzerv a polívek z pytliku maj dost a chtěli by ochutnat nějakou tu místní specialitu v některé z těch útulných hospůdek na nábřeží..

"To ale nedopadne, jak si myslíte." Chtěl jsem jejich nadšení trochu zkrotit a ušetřit je zklamání opravdového.

"Ale nesejčkuj, my se vyznáme! My už sme leccos projeli!

No, jak myslíte:"

Zvláště zubař Jirka z Brna jež prý nestačí ty zuby vrtat a trhat, neboť mu dospívá dcera a se svým Subaru se prý prohání po městě i stopadesátkou, což taky občas "něco stojí:"

"Tuhle mě zastavili na vejpadovce na Svitavy a ukázali mi fotku z radaru: řikám, že snad v cajku né - 49!

Vy ste si ale, pane doktore neráčil všimnout té jedničky před tím!!"

Tak tento pirát silnic se do mě teď pustil s chutí, jež jsem u něj pozoroval již déle:

"Romane, dyť ty seš jako ty Italové! Furt ti u toho něco nesvítí, něco ti z toho padá a máš to celý vomlácený, jak kdybys tady žil leta!

"Jo, tak to ti moc díky za apgrejd na úroveň tohohle neobyčejnýho národa!! To ty s tim tvym ježděnim stopadesát po městě na tom tak dobře nejsi."

Neříkal už nic. Holt každý to vidí jinak.

Vešli jsme do mrňavé, ale přesto patrové restaurace na nábřeží městečka Vieste a zamířili rovnou do patra s dvěma velkými okny až na zem, kterými nebylo vidět nic, než moře. Výhled úchvatný. Vtom přiběhl mladý hubený kluk a zasypal nás haldou jídelních lístků i slov z nichž jsme nerozuměli ani jednomu. Jídelní lístky byly jen v italštině. Každé jídlo bylo popsáno mocnou "kládou" textu, kterému nikdo nerozuměl. Nikdo ani neměl odvahu zabodnout prst do některého z popisů a čekat s napětím, co mu přinesou.

Pak mladej vyštrachal někde menu v němčině. Kamarádka, vládnoucí trochu tímto jazykem, nám začala předčítat:

"Tak mají Fisch a Fisch - Mix.....

Tak já si dám Fisch", říkám odhodlaně. "To vim, co je.

Ale Fisch-Mix, to bude víc ryb! My si dáme Fisch-Mix!" volají unissono ostatní. Jenom zubař Jirka má evidentně ve věci jasno. Objedná si talíř mušlí.

Mladík odběhne a za nepříliš dlouhý čas se vrátí s vějířem devíti talířů. Před Jirku postaví talíř s mušlemi, jak by je právě přinesl z moře. Přede mě položí talíř s "čitelnou" rybou i s hlavou, což nesnášim, ale tady se to musí vydržet. Ostatním rozdá talíře s grilovanou zeleninou. Jsou udiveni až zděšeni chvíli dumají, zda se jedná o tradiční předkrm, či omyl. Když se mladík objeví znovu s prázdnou, pochopí a začnou protestovat a ukazovat na lístku, co vlastně chtěli. Mladík se chytne za hlavu s typicky teatrálním italským gestem všechno sebere a odnese. Po chvíli se místnost zahalí černým, štiplavým dýmem, že není vidět na moře. Chlapec přiběhne, říká něco, jako"Fumo, fumo..." a začne otvírat ve zdech různá dvířka. U všech stoupá nervozita, jen já spokojeně "lístkuji" čerstvou rybou a Jirka svým nechutným hlasitým loupáním, mlaskáním a srkáním mušlí vyhnal ze všech poslední zbytky těšení.

Vzduch v lokále se vyčistí a kluk přinese nové talíře. Všichni strnou v němém úžasu. Z jejich tváří je patrné ještě daleko větší zděšení, než u grilované zeleniny. Na každém z talířů leží pět propečených různorodých mořských živočichů: sepie, chbotnička, rak, krab a ryba, ovšem bizarní, něco jako "mořský ďas." Jeden rak má připálené klepeto.To bylo to "fumo." Jediný vysmátý byl zubař Jirka. Ten už ostatně tušil, že všechny ty pro něho neskutečné lahůdky skončí nakonec u něj. Hladoví nešťastníci se chopili příborů, nesměle dloubli do ďase, což byl přecejen "fisch" a talíře postupně odsouvali k Jirkovi.

Pak přišel samotný majitel restaurace, typický italský "Pepe" Výška sotva stošedesát, husté černé obočí, pleš jak koleno, nad ušima černé štětiny a běloskvoucí úsměv. Na vedlejší stůl odložil stříbrný tác s lahví červeného vína a sklenicemi. Směsicí několika jazyků a hlavně nepřekonatelným teatrálním výstupem nám sděloval omluvu za záměnu jídel. Nechť přijmeme tento malý prezent v podobě vína gratis. Pak se začal zajímat, odkud jsme:

"é Prága..., Prága!! Bella, bellissima citá!! É signorini!! Tutto bellissimo!!"

Tomu nešlo nerozumět. Peppe byl kdysi v Praze a tím jsme byli jeho. Něco chvíli štěkal na mladýho, ten zmizel a přiběhl s lahví Grappy, kořalky z vinných hroznů a panáky.

"Cin cin!! Na zdraví!!"

A pak ještě jednu láhev a znova Grappa. Pití gratis bohatě překonalo naší útratu. To ale Pepemu a jeho synovi nevadilo neb atmosféra v lokále, jež patřil jen nám byla vpravdě živočišná. Vtom někdo křiknul: "A tys to přece řikal, že to nedopadne normálně!!!

No a ne? Neni to nakonec super?

No to je! A my ti děkujeme, žes nás sem vodvez a vůbec vzal..."

Tuto zemi prostě nelze nemilovat. Hlavně je potřeba vědět, kdy sem přijet. V plné sezoně, když je všude kolem plno všetečných turistů, by k tomu jen těžko došlo.