Věčné brblání nad tím, jaká jsou Češi čuňata, zatímco všude jinde mají čisto a uklizeno je naším téměř národním sportem. Na druhé straně ale často slyšíme, že nejlépe je nakonec stejně v Hlásné Třebáni u řeky, v Horní Dolní,
Staré Nové a to je dobré znamení. Toto je taky trochu reakce a komentář na článek p. Javorského, který vyfotil psí(tedy byl přesvědčen, že je psí:) lejno přímo pod bilboardem jistého hypermarketu. Nápis na bilboardu byl navíc přesně trefný pro danou situaci: "Fakt! Máme to nejlepší z Česka!" Mohla z toho být úžasná humoreska "O hovně"
Příležitost, která sama napochodovala p. Javorskému před objektiv a říkala si o bouřlivý úspěch ve zdejším prostředí, uchopil však dotyčný zcela smrtelně vážně a téma rozvedl v rozsahu kapesní brožury, jejíž obsah nakonec vyzněl podobně, jako obsah brožur, vydávaných v tunových nákladech někdy v sedmdesátých letech.
Ovací se mu nedostalo a to je dobré znamení, že nechceme sterilně čisté Česko. Máme Česko takové, jaké máme. Tedy jaké vlastně chceme.
Ještě mi nikdo nikdy neodpověděl na otázku, proč u nás vidíme denně někoho něco natírat, přibíjet, upravovat, sekat, hrabat a přitom je pořád všechno kolem takové "ušmudlané" Zatímco v Rakousku nikdy nikdo očividně nic nedělá a přitom je to tam kýčovitě, sterilně až nechutně čisté a upravené, že se člověk bojí hlasitěji promluvit, natož plivnout na zem...To jsou prostě ty věci mezi nebem a zemí, na které není odpověď. To je to "koření" a jedinečnost různých národů, jež dělá chuť cestovat a poznávat a které bychom se neměli snažit za každou cenu zničit.
Zřejmě proto se cítím tak dobře ve Švédsku. Zemi rozlehlé, prostorné, málo osídlené s nekonečnou přírodou, do které je volný vstup zakotven dokonce v zákoně a hlavně ve vůli obyvatel, byť by byla na soukromém pozemku. Barevná dřevěná obydlí jsou rozházena po této krajině a stejně tak jsou kolem nich poházeny fragmenty starých volv a saabů a dalšího haraburdí. Je to takový ten "bordýlek", jaký známe z domova. Švédi však také mezi tím chutě sekají, přiřezávají, přitloukají, pasou krávy, plejí skalku. Ten šrot, zarostlý v kopřivách však stéle zůstává a vytváří pocit normálnosti.
Stále se mluví o tom, že si stejně sami nedovedeme vládnout a musíme být součástí většího společenství. Pokud by to tak opravdu muselo být, viděl bych naší zemi nejraději v nějakém "Skandinávském společenství" ovšem v jeho "pivním a hospodském křídle":)
