Výlet do Krkonoš přece není ničím až tak zvláštním. Pokud se ale povede parta a navíc je skvělé počasí, destinace výletu může být druhotným doplňkem. Zvláště, když vás například právě Krkonoše předtím nikdy moc nelákaly.
Naše parta byla o víkendu pozvána jinou partou na jejich podnikovou chatu ve stráni na Janově hoře ve Vítovicích v Krkonoších. Spojovacím článkem obou skupin jsem byl ve vší skromnosti já. Před tím se nikdy neviděli. Dobrodružství začalo hned po našem příjezdu v pátek večer. Chata ve stráni, v zimě nedostupná autem. Z parkoviště se prý musí asi sedmset metrů do kopce a přes sjezdovku. Ve tmě jsme správnou cestu minuli a stoupali po výraznější, pohodlnější, leč značně delší cestě asi dva kilometry do kopce, čímž jsme náš cíl značně "přestřelili" Domácí nám vyrazili naproti a potkali nás ve chvíli, kdy jme stoupáním a hlavně neseným "proviantem" byli téměř vyřízení. Nakonec jsme měli příjemný pocit z této "bojovky" hned na začátku a dobrodružství samo učinilo(za mě) i seznamovací akt, jehož jsem se trochu bál. Vše vyústilo v báječný večer, noc a ráno při zpěvu a kytarách.
Kolem čtvrté ráno na chvíli zalehneme a kolem desáté vyrážíme na Horní Mísečky s běžkami. Zde probíhají právě závody, tak počkáme v bistru "Stopa". Nechce se nám plést se závodníkům do stopy, popřípadě do rány. Potom děláme malý okruh kolem biatlonové střelnice a zamíříme k legendárnímu bistru "Rovinka" na proslulý chleba se sádlem a cibulí a smažený květák. Další cesta už je "pěšmo" pro nedostatek sněhu, zato se zastávkou v restauraci neméně slavné "Huculské farmy" těsně nad naší chatou. Výborně tam vaří, ale s poznámkou, zda mají koňský guláš, jsem byl hodně odvážný..
Další večer, noc a ráno na chatě je jako přes kopírák. Jen jiné písničky. Říkám tomu "průvodní jevy" na sportovních akcích, které ale postupem času nabývají hlavní důležitosti. Jen lidi si pořád nechtějí připustit, že tam jezdí hlavně kvůli nim.
Nedělní ráno a tedy spíš dopoledne nás vytáhne z boudy samo. Teplo a uplně vymetená obloha. Je to jasné: jde se na hřebeny a Vrbatovu boudu.
Cestu z H. Míseček na Vrbatovu boudu jsme zvolili tu kratší, zato příkřejší. To jsme ještě netušili, že na dvou a půl kilometrech pořád do kopce nastoupáme skoro tři sta metrů..Zpočátku jde cesta lesem. Sníh je ztuhlý a jde se dobře. Skupina se začíná roztahovat, podle kondice. Když vyjdu z lesa na prosluněné úbočí, jdu už zcela sám. Sníh se vlivem teploty boří a cesta je vyčerpávající, ale o samotě bohatěji prožitá. O to lepší jsou výhledy na protější Svatý Petr. Na jeho sjezdovkách se prohánějí lyžaři a já lituju, že jsem si nevzal sjezdové lyže. To bych se tu teď takto neplahočil. Nakonec urazím s vypětím všech sil i druhou polovinu stoupání v rozbředlém sněhu a stanu na sluncem ozářené, bílé náhorní planině. Zde již je báječný rozhled na všechny strany.
Jak pomalu opadá vyčerpanost z výstupu, prostupuje mnou zvláštní pocit radosti, že jsem vystoupil vlastní silou na naše nejvyšší hory, jaké mnohde ani nemají. Cítím hrdost, téměř národní. Navíc mrzutost z toho, že jsem nevzal sjezdovky pomalu nahrazuje radost z téhož.
Kousek nade mnou se tyčí mohyla Hanče a Vrbaty, tragických hrdinů, kteří zde zahynuli při mezinárodním lyžařském závodě o Velikonocích roku 1913. Hned mi vytane na mysli hláška z filmu Synové hor, natočeného na motiv jejich příběhu: "Takové lidi hora potřebují!"
Hřebeny Krkonoš
Pohled k polským hranicím a bunkr Ředitelství opevňovacích prací(ŘOP) z třicátých let
Dnes to vypadá, že hora potřebují spíš lidi, jež jsou ochotni dát za pivo 55 a za polévku 65 korun, jak zjišťujeme v restauraci níže stojící Vrbatovy boudy...Ale každý to bere, jako odměnu po výstupu. Provozovatelé boudy to moc dobře vědí. Lidé, kteří dnes rádi jezdí na hory, by život ve městě nikdy nevyměnili a přitom se tváří, že vědí o horách víc, než rodilí horalé.
U protějšího stolu dominuje prošedivělý "alfa samec", jenž právě své spolustolovníky poučuje energickým výkladem, jimž je obdařen i celý lokál: "každej je tady na větvi z Hanče a Vrbaty a přitom voni zhebli jen kvůli tomu, že prostě chtěli za každou cenu porazit Němce!"
Třeba jim za to národní hrdost stála, vytane v mé hlavě myšlenka.
"Třeba jim za to národní hrdost stála", interpretuje hned nahlas moji myšlenku někdo od jejich stolu
"To teda znám lepší věci, za který utratit život", ozve se někdo další.
"Vono s tou naší národní hrdostí se to má tak" - ujme se opět samozvaný "profesor" slova - "že nám jí tady zavedli Němci."
Tato věta mi zůstala ležet dlouho v hlavě. Zavést jde leccos: letní čas, Euro, jízdu vpravo....ale národní hrdost?!
Jsou zde výše obsaženy dva uplně protichůdné pohledy na stejnou věc a o to jsem se chtěl rozdělit.
