Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Léto za polárním kruhem

25. 03. 2017 10:03:39
"Sever vyžaduje čestné, statečné a silné", říkávala moje babička. Nikdy na Severu nebyla, zato milovala severskou literaturu. Část dědových předků pocházela údajně z norského Trondheimu. Na to byla babička víc hrdá než děda sám...

Babička pocházela ze Šumavy. Tento kraj se však Skandinavii nápadně podobá a to jak krajinou, faunou, flórou, tak i mentalitou lidí. Babiččina slova z úvodu jsou v současnosti jedním z důvodů mého zájmu a téměř každoroční přítomnosti na Severu.

Počasí je hlavním "manažerem" cestování a na Severu to platí dvojnásob. Tuhle akci se stany a bicykly zvládá zatím zcela excelentně. Již předchozí tři dny na kouzelných Vesterálských ostrovech nás obšťastňuje blankytnou oblohou a věčným sluncem a pětadvaceti stupni. Hlavním šéfem je tu ovšem Milan, majitel jisté severočeské cestovky, které vypomáhám s druhým autem.

Stoupáme serpentinami z města Narvik v nejužším místě Norska k norsko-švédskému riksgransu v sedle, které otevře neskutečný výhled do Laponska na jezero Tornetrask. V momentě, kdy se auto vyhoupne na prosluněnou laponskou náhorní planinu, pípne v mém mobilu zpráva. Milan píše, zda nemám v autě kdyžtak rezervní kanystřík, že je s naftou na dně a asi mu brzo dojde. Beru na vědomí s tím, že patrně určitě myslí "na první nejbližší zastávce." Rychle se vzdalující červený bod ve zpětném zrcátku na pozadí zelenožlutofialovohnědé rozkvetlé severské pláně a šedé stuhy silnice však jasně naznačuje, že situace je tristní. Sever a dobrodružství patří nerozlučně k sobě - asi i takto.

Otáčím desetimetrovou soupravu dodávky s vlekem na kola a vracím se k Milanovi, přešlapujícím u "zesnulého" červeného Transita. Pasažéři opodál spokojené kropí ten užasný koberec hojnosti v blahém přesvědčení, že se jedná o sanitární přestávku. Na tohle je Milan naopak mistr. Nemá cenu ho pomlouvat za neschopnost při manipulaci s vozidly. Má nesporné jiné dovednosti. K těm hlavním patří, že je to tak "trochu" sadista a masochista. Klidně odvelí obě auta do cíle etapy a nechá lidi šlapat na kole v dešti přes hory a doly třeba devadesát kiláků. Lidi přijedou hodně po půlnoci na kraji smrti, nemají ani sílu ho proklínat. Padnou vysílením a probudí se do azurového rána. Milan se jen culí: "zaplatili si dobrodružství, maj ho mít!!" A představte si, že s ním lidi jezdí furt!!

Teď ale poté, co spatřili kanystr v mých rukou, poněkud znervózněli. Když ani po dolití paliva a startování Transit neožil, vrhali na něj dokonce zlostné pohledy. Milan sice několikrát zdůrazňoval, že strašně nerad jezdí autem. To situaci ale nijak nepomohlo a jeho akcie prudce klesaly.

"To je dýzl, musí se to celý vodvzdušnit", řekl Jirka, jeden z dvojice čiperných pětašedesátníků, které jsem hned překřtil na "Hanzelku se Zikmundem" Vyndal jsem z nářadí patřičný klíč a dal se do povolování převlečných matic ke vstřikovačům paliva. Mezitím Jirka startoval. Po chvíli transit ožil a já si užíval svou chvilku slávy a ovací. Ač jsme byli s Milanem "parťáci", jistá rivalita tu přecejen byla. Teď tedy s ním otvírám skóre 1:0 pro mě.

Pokračujeme kolem ohromného jezera Tornetrask do NP Abisko, kde děláme přestávku a pozorujeme monumentální "Bránu Laponska" - doširoka roztažené údolí ve tvaru širokého "U" a taky něco, jako tržiště z laponských obydlí.

Pokračujeme po silnici E 10- Blåvägen(Modrá cesta) a v poměrně nevzhledném, hornickém městě Kiruna uhneme doprava, po úzké okresce až na samý "konec světa" do vesničky Nikaluokta na úplném konci silnice i jezera Paittasjärvi. Nikaluokta disponuje kostelem a asi šesti dřevěnými domky, rozhozenými v čarokrásném širém kraji....

Další stavbou je zde domek pro přespání znavených turistů, který teď využijem s Jirkou a Ivanem, zatímco ostatní se ještě dnes(!) pod vedením Milana vydají na třídenní túru k zdolání nejvyšší hory Švédska - Kebnekaise(2097m.n.m.)

Domek se zvenčí nijak neliší od "běžných" stavení. Uvnitř je luxusně vybaven kamny, stolem, lavicemi a pryčnami. Koupelnu supluje průzračné jezero s dvacetistupňovou vodou.

Zatímco ostatní se budou tři dny plahočit kamením na pokraji zhroucení(Milan avizoval lehký výšlap, do dvaceti km denně), my tři si užijem snad nejlepší dovolenou v životě.

Hned po odchodu hlavní skupiny berem kola, pruty a jedem zkusit rybářské štěstí k nedalekému ústí řeky Vistasälven do jezera.

Chytáme na přívlač a rozestavíme se po stranách silničního mostu, abychom ho mohli v případě záseku o dno jen přeběhnout a snadněji vyháknout udici. Po půlhodinovém prohazování severské řeky "plné ryb" mě to přestane bavit a volám směrem k Jirkovi, že ještě jednou nahodím a jedeme... Hned po náhozu se háček zasekne za dno: "Sakra, zasek sem to, musim na druhou stranu." Vtom se jak struna napružený vlasec dá do pohybu: "Jirkóó, ty vogo, já tam snad něco mám!!"

Drž tó, hned sem u tebe!" Praští prutem a běží pod mostem ke mě. Vtom zahlédneme v tyrkysové vodě tmavší, podlouhlý stín, který míří ke břehu. Jirka bez váhání vleze do vody, vystřelí ruce směrem k tmavšímu předmětu a vzápětí vyhodí na břeh osmdesáticentimetrovou štiku. Tu bych s dvacítkou vlascem jinak nikdy nevytáhl. Lovecká verva se v nás projeví naplno. Jirka vytahuje pohotově zpoza pasu nůž a vráží ho štice za hlavu. Poté hlavu odřízne a odhazuje do křoví. Náš návrat do srubu je triumfální. Dravec si pak užije dvakrát chvíli slávy na "talíři", resp. víčku ešusu. Bude připraven kuchařem Ivanem a Jirkou hned na dva způsoby.

Ráno, při snídani na terase, zalité nízkým severským sluncem, jež má tajuplný přísvit si uvědomujeme, že jsme zapomněli "trofej" vyfotit. A tak rychle kola a hurá na "místo činu", vyhledat hlavu v roští.

Podařilo se...

Po snídani sedáme na kola a jedeme zkusit nabuzené rybářské štěstí přímo na jezero, do vesničky Pirtivuopio asi deset km odsud.

Tady nám štěstí již nepřeje. Ze břehu nedohodíme tak daleko, chtělo by to loďku. Vůbec to nevadí, počasí je úžasné, věnujem se koupání a potom se náš zájem zaměří na jiný produkt bohatě prostřeného "švédského stolu" severské přírody, na houby.

Tady si užijem bohatě a večer už syčí na pánvi plátky hřibů a křemenáčů. V letní severské divočině by člověk rozhodně hlady nezemřel. Nesměl by ale při tom hodokvasu zapomenout na zimu...Ta by ho prověřila!

Spánek v tomto kraji najednou považujeme za holou zbytečnost. Slunce praží i o půlnoci a my si bohatě užíváme darů severu a neskutečných výhledů.

Kebnetjåkko(1191m.o.h.) v nízkém, půlnočním slunci připomíná australský Uluru(Ayers Rock). Je to podstatně blíže, ale pořád pěkná štreka....

Třetí den dopoledne, když dojídáme ešus borůvek jako třešně, pípne zpráva: "SOS, zachraňte nás!!" Zmožená, navracející se skupina prosí o záchranu z toho pohodového výšlapu, abychom jim přijeli alespoň na konec silnice naproti a oni nemuseli ty poslední tři kilometry po asfaltu.... S radostí tak činíme a ve vsi, na začátku stezky, která vede přes vrchol Kebnekaise, Branou Laponska až do Abiska, už polehává zmožená skupina.

Jirka ale nevidí nikde Jendu, svého parťáka z dvojice "H+Z" Uvažuje, že vzhledem k svému věku bude ještě pozadu a jde mu naproti. Jenda je však po hříchu z celé party nejstarší, zato nejčipernější. Je naopak dávno vepředu a tudíž nic netuší o předchozí domluvě. Spokojené to "napálí" rovnou k chatě.

Jirka mezitím zhruba hodinu jde po stezce a Jendu samozřejmě nepotkává

Po hodině chůze se bezradně vrací

Mezitím se parta dává do kupy a Milan si všimne, že dva lidi chybí. Znervózní, začne je marně shánět. Do toho přijde zpráva, že Jenda je dávno u chaty a kde že všichni jsme...Milana to rozzuří: "Kdo ti vůbec dal pokyn, že sem máš přijet s voběma autama.....voni!!? Ale uvědom si, že jedinym šéfem sem tady jááá!!" Brutálně a chutě využívá situace a srovnává skóre na 1:1 z pozice svého postavení na akci. Tímto výstupem zavede "mlčocha" do celé skupiny. Jen Verča, kterou jsem hned na začátku "pracovně" překřtil na Helču, neb mi připomínala jednu bývalou přítelkyni se ozvala: "Z toho si nic nedělej, před chvílí jsem zase za všechno mohla já, protože díky tomu, že jsem v dětství měla srdeční vadu a přesto šla na výlet, jsem brzdila skupinu.

Jirka po dvou hodinách dorazí a když zjistí, že Jenda je v pořádku na chatě, je celý šťastný. Nabereme ho tam a musíme prý ještě dneska ujet 250 kiláků. Po hodině jízdy pozoruji, jak chřadne guma na Milanovym levym zadnim kole. Troubím, blikám, on si to však dál valí prostředkem silnice. Asi usnul. Probudí se až když z gumy létají cucky a jede téměř po ráfku. Přijde ke mě k oknu a typicky nevzrušeným hlasem řekne: "Romane, nepučil bys mi pumpičku?

Tak tohle pumpičkou už asi nerozchodíš, to chce rezervu. Máš jí vůbec?

Já nevim, já jí nikdy nevyndaval...

Kriste pane!! U dvacet let starýho transita!!"

Měl jí, ale samozřejmě vyfouklou. Po hodinovém úsilí se nám ji podařilo cyklistickou pumpičkou nahustit a vyrazit dále. Po asi třiceti kilometrech na tom byla stejně, jako předchozí kolo.

Míjeli jsme právě odbočku na městečko Overkalix, kde by mohl být pneuservis, tak jsem na Milana zuřivě troubil, on to však svojí "panskou jízdou" uprostřed ještě o tři km přejel...Vystoupil a s obvyklou rozvahou a klidem k lidem pravil: "Tady dneska končíme. Postavte si stany tamhle u tý chaty."

Ale Milane, tam jsem se byl teď vyčůrat a slyšel jsem uvnitř cinkat nádobí, neni to blbý?"

Všichni se vrhli na průzkum. Z domku skutečně zaslechli zvuky. Zřejmě se tam krčila nějaká babička strachy za kamny a čekala, co ta banda venku má v úmyslu. "dobře, postavte si to teda tady!" poručil Milan a ukázal na zarostlou lesní cestu, jež odbočovala z hlavní. "My zatím jedeme hledat pneuservis."

Odjeli jsme do městečka a pneuservisy tam byly hned dva, ale zavřené. Takže ráno.

Ráno jsme vyrazili a v ospalém městečku u ospalé pumpy našli ospalého, leč bodrého zrzavošedého opraváře. "Tady se prohneš", říkal jsem si v duchu, že aspoň průvan v peněžence bude satisfakcí za Milanovy výstupy.

Servisák se pomalu chopil kol, udělal pár vláčných pohybů a i tak za necelých patnáct minut byly na ráfcích dvě staronové gumy a nové ventilky. Řekl si za to celých šedesát(!!!)švédských a ještě nám popřál "Trevlig resa!" - šťastnou cestu. Cestou zpátky k našemu ležení Milan ale uznal, že severský duch a bůh Ódin zde spravedlivě přidělil bod mě - takže 2:1! A tak už to zůstalo do konce akce.

Vyrazili jsme na jih do oblasti Hoga Kusten(vysoké pobřeží se strmými skalisky) u města Örns köldsvik. Toto jméno prý Švédi neumějí sami vyslovit a tak mu říkají zkráceně Ö-vik. Zde Milan vyslal cyklisty i pěší na poslední výlet. Rozdal jim ofocené černobílé mapy, podle kterých zabloudili a vrátili se kolem desáté večer. Milan měl zase pošetilou radost. Já jsem se vydal do skal, které Milan nenabízel a k tomu se váže úsměvná příhoda, shrnutá v přiloženém videu:

Foto: Jiří Hovorka

Autor: Roman Enders | sobota 25.3.2017 10:03 | karma článku: 13.44 | přečteno: 200x

Další články blogera

Roman Enders

Milenka s kudlančími sklony

Snažím se potopit co nejhlouběji do hučícího, bublajícího a studeného hnědo-šedého sajrajtu. Sám se sobě divím, že se o to tak snažím. Pak se za zavřenými víčky prosvětluje, jako když se rozednívá, až je uplně bílo.

30.6.2017 v 8:54 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 279 | Diskuse

Roman Enders

Jak se cítíte v Čechách?

Věčné brblání nad tím, jaká jsou Češi čuňata, zatímco všude jinde mají čisto a uklizeno je naším téměř národním sportem. Na druhé straně ale často slyšíme, že nejlépe je nakonec stejně v Hlásné Třebáni u řeky, v Horní Dolní,

6.6.2017 v 16:00 | Karma článku: 18.47 | Přečteno: 899 | Diskuse

Roman Enders

Nezabil jsem vás, zabiju sebe!

Nils Laersen postával ležérně opřen o barový pult. Pozoroval pro něho chaotický a dekadentní cvrkot na parketu, který však měl přesný řád, udávaný chlapíkem od mikrofonu na pódiu.

4.5.2017 v 11:10 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 403 | Diskuse

Roman Enders

Pankrácký Black Out

Instalatér - údržbář bytového fondu měl v totalitní době značně uměle nadstavenu veřejnou vážnost a "moc." Dala se přirovnat téměř k důležitosti lékaře - specialisty. Přitom měl co do činění s poměrně titěrnými věcmi.

6.4.2017 v 10:17 | Karma článku: 15.92 | Přečteno: 409 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

Místo báječné k narození - 202: Cardiff

Millennium Stadium pro 75 tisíc sedících diváků pro mistrovství světa v ragby i zápasy OH ve fotbalu i vystoupení Madonny a dalších zpěváků a hudebních těles, i hrad, centrum, přístav - to je Cardiff (Caerdydd), metropole Walesu.

18.8.2017 v 8:50 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Marek Síbrt

Co o nás vypovídá Jáchymovské peklo? A co estébák Havel?

Nedokážeme se jednoznačně postavit ke své minulosti. I proto můžou politici i skoroprezidenti s praxí z Haló novin přirovnávat práci současné policie a justice k 50. letům a lidem to nepřijde nevkusné. Navštívili Jáchymov?

17.8.2017 v 13:47 | Karma článku: 29.41 | Přečteno: 1483 | Diskuse

Jan Ziegler

Chcete užít parádní dovolenou, Horní Planá s krásným okolím je ideální volbou

Mimořádně pestrá nabídka pro návštěvníky, kteří se tady rozhodně nemusí nudit. To je Horní Planá v letních měsících. Toto šumavské město navíc leží v relativní blízkosti dalších návštěvnických magnetů.

17.8.2017 v 7:08 | Karma článku: 12.48 | Přečteno: 438 | Diskuse

Ervín Dostálek

Místo báječné k narození - 201: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch

Ano, čtete správně název obce na ostrově Anglesey ve Walesu, známé jen pro své dlouhé jméno, což v překladu zní asi takto: Kostel Panny Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela sv Tysilia u červené jeskyně...

16.8.2017 v 20:48 | Karma článku: 7.08 | Přečteno: 205 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Korálový miniatlas (II). Pomec – císařský, nebo královský?

V úvodním díle (15/8/2017) tohoto nepravidelného cyklu o korálových rybách v Rudém moři jsme se zastavili u klipek. Řekli jsme si, že jeden a týž druh může mít (a také má) víc názvů. Dnes je na řadě pomec.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.80 | Přečteno: 142 | Diskuse
Počet článků 122 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 639

Původně instalater, potom řidič náklaďáku a mikrobusu. Optimista, pohodář, cestovatel. Nyní 50+,leč vnitřně ,,forever young". Hlavní myšlenka: ,,Aby bylo mezi lidma dobře."

Lidi se ženou kupředu a nekoukají nalevo ani napravo. Já jdu za nimi, seberu co nechali nalevo i napravo a snažím se to ,,recyklovat." To je drobeček mé maličkosti do tohoto gigantického světa lidských duší a osudů.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.