Roman Enders

Co by sis nejvíc přál? Metr sněhu!

7. 01. 2017 10:10:04
S otázkou "kdyby sis teď mohl něco přát, co by to bylo?" byl konfrontován téměř každý. Odpovědi byly různorodé, jako sami tázaní, ale vesměs očekávané. Od bombastických(Ferrari, vila na Floridě) až po rozumné(zdraví, láska)

V této věci jsem měl nebývale jasno a to možná i celých třicet let, možná více. Na otázku: "co by sis tak nejvíc přál?" (pokud tedy byla položena v zimním období), jsem zcela bez prodlení odpovídal: "abych se ráno probudil a venku byl metr sněhu!"

Ano sníh, fenomén na který jsme v posledních letech málem zapomněli, sehrál v mém životě podstatnou roli. Již v šesti nebo sedmi letech jsem na půdě našeho domu na žižkovském Jarově našel obrovské sáně, zvané rohačky. Byly větší a pravděpodobně i těžší než já sám. Přesto jsem je nakonec sdrncal a svezl z půdy až před dům a odtud sveřepě odtáhl až na Židovské Pece, což bylo "pohoří", oddělující Jarov od žižkovské Koněvovy třídy. Usedl jsem obkročmo hned dopředu, svíraje v rukách zakroucené rohy. S pocitem, že takto saně řídím, jsem se vrhl neohroženě ze zasněženého svahu, cukajíc přitom rohy do strany, kam jsem chtěl jet. Jel jsem ale pořád rovně a skončilo to v plotu garáží ČSAD. To mě od lákavého zimního sportu neodradilo. Zvláště, když sáně sklidily mezi dalšími sáňkaři obrovský obdiv, nikdo jiný takové prostě neměl. Navíc jsem se dozvěděl, že saně se lépe řídí odzadu. Pak už mě od ježdění nemohlo nic odtrhnout. Časem jsem dostal od Ježíška sáně sportovní, nízké, dřevo - kovové s rukojeťmi na držení vzadu, což byl asi Ježíškův největší počin v mém dětství. Na těch už jsem byl opravdu nedostižný.

Sáňkování se stalo naší hlavní zimní zábavou. Sníh přicházel tehdy ve třech etapách za zimu, přerušených jen krátkými oblevami. Vyráželi jsme hned po škole - jen odhodit tašku obloukem, pootevřenými dveřmi do předsíně, druhou rukou bafnout sáně na chodbě za dveřmi a hurá....vraceli jsme se za hluboké tmy.

-------------------------------------------

V pubertě zájem o sáňkování pominul. Vypadalo to, že pominul téměř o vše. Většina se tvářila, že by zbytek života nejradši strávila s cigárem v hubě, flaškou v jedný a holkou v druhý ruce. To byla lepší varianta. Pak tu zbylo ovšem pár těch, kteří chtěli řešit palčivé otázky tohoto světa. Sem jsem, bohužel pro své okolí, spadal také, navíc jsem to ještě ke všemu stíhal i s holkou a flaškou.

Zajímavé je, že jako největší problém světa jsem nevyhodnotil ani socialismus, ani kapitalismus, ani islám, či jakýkoli jiný -ismus ale fakt, že lidi pořád někam spěchají, chvátají, jsou zbrklí. Přitom jim pořád něco padá na zem, nic nestíhají, nadávají, klejí. To vede k totální frustraci, hádkám, rozchodům, nenaplnění smyslu života. Nejhorší na tom celém bylo, že se vehementně snažili do tohoto marasmu zatáhnout i mě samého!

Zájem o sníh u mě přetrvával a moje přání pokračovalo, neboť jsem v něm nemyslel sobecky jen na sebe, ale na celé okolí. Působit na ty uspěchané lidi pedagogicky v mém věku nepřipadalo v úvahu. Skončilo by to nejspíš mojí hospitalizací, leckteří by u mě požadovali dokonce ústavní péči. Jak jim důrazně připomenout, že: "veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest", staletí staré heslo slavného rodáka, kterým se leckde ve světě řídí dodnes, u nás však ne.

Vyzval jsem tedy na pomoc živel. Kdo jiný, než sama matka Příroda dokáže položit před lidi jasný argument v podobě metrové vrstvy zářivě bílé hmoty, aby si konečně uvědomili, že nic neuspěchají? Že mohou pouze vyhlédnout přes okno a zase se v klidu vrátit do postele a svět se bude klidně dál točit i bez nich? Pravda, najde se pár nedočkavců, kteří budou s živlem sveřepě bojovat, přijdou i k úrazu, někteří díky této situaci i zahynou, ale to je nutná daň poznání. Vzýval jsem přírodu několik let, ta však na pomoc nepřicházela. Pořád sněžilo zbytečně - napadlo pár centimetrů, způsobilo pouze totální dopravní kolaps a hned to roztálo. Příroda tedy zklamala. Co si člověk nezařídí sám, to nemá.

--------------------------------------------------

To pomalu vedlo k rezignaci na přání č.1 a k přesunu k plnění přání č.2. Tím bylo ježdění náklaďákem. Ne snad kvůli opojení z ovládání těžkého stroje, ale hlavně kvůli tomu, že to je v mé mysli nejsnazší cesta k cestování. A uznejte sami: sníh pod koly náklaďáku je hotové neštěstí. Začal jsem se na něj tvářit nevraživě a každá zmínka o něm mi spolehlivě naježila vlasy a zvedla chlupy. Přesvědčení v hloubi duše však zůstalo stejné.

Hydra, zvaná Spěch a Shon nade mnou zvítězila lstivým podsunutím splnění druhého přání, kde jsem si jí měl užít do sytosti. Ale neužil.

Moje tempo bylo vražedné, soudě podle toho, že dispečeři často říkali, že se ze mě picnou. Přesto si mě ale nechávali jako posledního až do úplného konce dopravních činností u firmy. Začalo jim zřejmě něco docházet.

Spěch vyhrál možná bitvu, nikoli však válku!

Letošní zima slibuje slušnou ofenzívu a mně se pomalu navrací dřívější bojová nálada!

Autor: Roman Enders | karma: 14.72 | přečteno: 248 ×
Poslední články autora