Vlakem do Bulharska (1.část - cesta)

Jízda vlakem má pro mnohé dodnes nádech magického dobrodružství. O to silnější pocit to býval před více, jak pětatřiceti lety, kdy byly vypravovány zvláštní, rekreační vlaky pro určité skupiny, např. členy výrobních družstev.

Z dnešního pohledu nejvíc blízké termínu "charterové" vlaky. Absolvoval jsem tehdy cestu podobným vlakem asi šestkrát za sebou, vždy o prázdninách. Byl to jeden z mála způsobů, jak tehdy "cestovat daleko."

Dlouhé, zelené rychlíkové vagony východoněmecké provenience, zapřažené na Hlavním nádraží za elektrickou lokomotivou, přezdívanou důvěrně "Bobina" dýchaly dálkami, na rozdíl od běžné, vínovo - béžové "lokálky" na Dobříš. Cedulky s nápisy "Nicht hinauslehnen! Ně vysovyvaťsja! Ne pas se pencher au Dehors, E´pericolosso sporgersi, přinýtované pod okny vagonů, zdůrazňovaly starost dráhy o bezpečí platících cestujících a zároveň podporovaly sebevědomí Čechů, že umějí jednu větu hned ve čtyřech řečech. Ty první dvě nám zněly tenkrát hořce, další voněly exotikou, pro většinu z nás nedostupnou.

V podobném duchu zněl i titul zaměstnance dráhy, který měl na starosti výdej lůžkovin a občerstvení - "Chef de Train." Něco, jako dnešní steward. Ten se stal mým hrdinou hned na začátku. V naivitě svých - nácti jsem nechtěl dělat již nic jiného, než "Chef de Traina." Cestující rozhodně toto nadšení nesdíleli, když jim hned na začátku cesty oznámil, že má na každého pasažéra pouze pět piv na celou cestu, plus pouze startky a maximálně měkké sparty. Zkušení pasažéři to tušili, takže se náležitě předzásobili a byli v pohodě.

Předesílám, že cesta tam byla tím, na co jsem se z celé akce vždy nejvíc těšil.

Než zaujmeme mé oblíbené místo u okna v chodbičce vagonu a setřeme předloktím letitý prach, zažraný v hliníkovém rámu okna, stáhneme horní polovinu okna, za horní okraj kovového rámu zahákneme zátku "lahváče" a okno i s pivem znovu vytáhneme. Zátka elegantně obloukem odletí. Teď už se můžete pohodlně rozvalit, cesta přes půl Evropy právě začíná!

V nohách vám líbezně škubne a tělem projede sladké mrazení cestovní horečky. Vlak se se skřípěním pomalu sune zpod sklo-ocelového baldachýnu nádraží přes četné výhybky. Nad žižkovskou křižovatkou "Bulhar"(příznačné, jedeme přece do Bulharska) přejede jeden ze sedmi, vedle sebe položených nýtovaných mostů. O kus dál se vzneseme nad střechy domů žižkovské Husitské třídy, abychom se vzápětí zavrtali do kaňonu mezi hradbou starých, žižkovských činžáků a vrchu Vítkov, mýtického to žižkovsko - karlínského hraničního pohoří. Pro milovníky "Stínadel" hotový ráj. Ze žižkovského tajemného sevření procitneme až "Na Krejcárku". Projíždíme Libní, Vysočany a dále uháníme Kyjemi, Počernicemi, Klánovicemi kolem legendárního hostince "Smolík" Přitom vzpomeneme s kamarádem, zde přítomným na své první bohatýrské pitky, uskutečněné právě tady. Mezitím už uháníme rovinou před Českým Brodem.

Země, která se chlubí, že je kolébkou železnic, nastavuje paní Dráze svoji odvrácenou tvář: Špinavé dvorky, oprýskané zadní stěny domů, železné rezavé konstrukce a harampádí, zarostlé v bujných kopřivách a ostružinách. Přesto vždy do setmění stojím u okna ve víře, že přecejen přijde něco nového...

Po setmění jdeme s kamarády klábosit do kupé a potom zkoušíme usnout na sklopených lehátkách. V zemi s nejhustší železniční sítí na světě sebou vlak nervózně škube a cuká a málokdy vyvine na delší vzdálenost rychlost kolem osmdesáti. Zastavujeme ještě v Pardubicích, Olomouci a Brně pro další lidi. Usneme totálním vytřesením až před Bratislavou, nebo při zastávce v ní. Vzápětí nás probudí halas slovenských celníků a pasováků, kteří dusají po vlaku a rozsvěcejí ve všech kupé. Nelíbí se jim, že máme ve vlaku "vagón zpitých l´udí". Nakonec se vlak za kuropění rozjede do další země.

Slunce se vyhoupne nad absolutní rovinou, nekonečnými zelenými lány, již bez harampádí, které dělí prašné cesty a občas zasvítí červená střecha na bílém domku. Barevná paleta, odpovídající přesně jejich státní vlajce. Této zemi nelze nic vytknout. Je to až nuda. Tři sta kilometrů to teď bude stejné. Dieselová lokomotiva si monotónně přede a vlak plynule jede konstantní rychlostí placatou krajinou. Je čas jít dospat probdělou noc. Tuto idylu naruší až oběd. Vlak disponuje jídelním vozem, kterému vládne rozšafný slovenský šéfkuchař, jak vyříznutý z papundeklové reklamy před hospodou. Tím ale veškerý pozitivní dojem končí. Předvede se studenými špagetami s mdlým kuřetem. Zřejmě se snaží v souladu s cedulkami u oken navodit atmosféru italské gastronomie.

Je tu další hranice.

Maďarština proběhne vlakem hlučně, rázně a rychle. Vlak odskřípá o pár set metrů dál a ještě než nadlouho zastaví, začnou se v něm množit pohublí mládenci v omšelých maskáčích s našitou vlajkou v barvách pražské Sparty. Někteří dokonce bosí, zato se samopalem, výmluvně zavěšeným na zádech. Jsou poměrně čiperní a jejich oči, téměř ještě dětské, těkají kolem a jak spatří něco, jako kryt nebo dvířka, okamžitě je otevřou a pokud něco objeví, seberou to s radostným výkřikem "konfiskáto!" Chtěli by si s námi hrát na "mašinky" a odpojit některé vagony, že se musí opravit nebo na rozborku našich zavazadel s tím, že sborku bychom si udělali sami, pokud by bylo ještě z čeho. Mašinkvér a státní moc v zádech těmto vyhublým klukům dávají neuvěřitelnou kuráž. "Chef de Trainovi" s nimi pomalu dochází trpělivost a odkudsi vytáhne basu Plzně a karton marlborek. Plně zaujati těmito novými hračkami mládenci zapomínají na své předešlé nápady a vlak se může dát znova do pohybu. Teď si teprve "chef de Train" získává obdiv pasažérů,kterým dokonce nevadí, že měl k dispozici i Plzeň a marlbora i když nebyly určeny pro ně.

Beru si od něj pivo a vracím se na své místo u okna. Teď nadešla nejzajímavější část cesty. Vlak se šine zadumanou krajinou bezlesých kopců, porostlých pouze travou. Krajině to dodává zvláštní, netradiční tajuplný rozměr. Koleje se kroutí vpředu ve velkých obloucích mezi kopci, jako dva lesklí hadi. Občas se vlak zařízne do užšího, skalnatého údolí s peřejnatou řekou. Cestovatelovo a vodákovo srdce skáče nadšením. Občas vlak vyjede na liduprázdnou planinu a zničeho nic zastaví. Přesto, že je krajina úplně liduprázdná, začnou se z vysoké trávy vynořovat desítky malých, opálených "indiánů" a pomalu vlak obklíčí. Někteří dávají třením sepnutých rukou najevo prosbu, jiní spustí rovnou palbu kamennou municí z náspu. V Rumunsku se nedoporučuje koukat z otevřeného okna vlaku. Jeden člověk takto byl při jiném zájezdu ještě za jízdy zasažen kamenem a zahynul. Lidé dle hesla "ty po mě kamenem, já po tobě chlebem" začnou házet z oken bonbony a sušenky. Děti se na ně okamžitě vrhnou s vervou šelem a začnou se o ně nekompromisně rvát. Metají po sobě i kameny. Lidé jsou z toho v šoku a příště už radši nic neházejí.

V blízkosti měst jsou ubohé, omšelé domy v ostrém kontrastu s nádražími, která jsou výstavná a podobna alpskému stylu. Z planiny najednou vyroste několik řad šedých paneláků, rozdělených prašnými cestami, na kterých postávají tři, čtyři Dacie. Při zastavení v nádražích je radno všechny dveře vlaku zamknout a okna zavřít, jinak do vlaku vniknou drážní "pižďuši" kteří jinak leží na kartonech kolem trati. S příjezdem vlaku vystřelí do pozoru a předstírají zájem, který je vyrušil od "práce." Pokud vniknou do vlaku, shánějí se ihned po "konfiskátu."

K večeru se slunce sklání za stále vyšší bezlesé kopce, které zabarvuje do neuvěřitelných odstínů a citelně se ochlazuje. Bohužel, již za šera se blíží Transylvánie. U města Brasov se připojují dvě tmavozelené švýcarské elektrické lokomotivy typu "Krokodýl" a vlak hodinu stoupá do poměrně znatelného kopce až k sedlu Predeal.. Ledový dech hraběte Draculy už vnímáme pouze otevřenými okny za úplné tmy.

K ránu nás probere rachot vlaku na ocelovém mostě přes Dunaj mezi městy Giurgiu a Ruse, V Ruse, na bulharské straně nás nejdřiv čeká důkladná dezinfekce vlaku projetím bazénem s roztokem a stříkáním zezhora a ze stran. Tak si věří "přátelé" v RVHP. Po nezbytné celní a pasové kontrole nás čeká posledních dvě stě kilometrů.  Vlak se rozjede vyprahlou, zaprášenou, kamenitou krajinou s trsy odolných keřů, ze kterých občas uštipují hubené kozy a ovce poslední listy. Atmosféru dotváří melancholické temné dunění dieselového dvoutaktu GM dlouhé, tmavočervené lokomotivy typu "Sergej", zapůjčené Bulharskou železnicí. Ocelové hřmotné monstrum si veze pod sebou bazén nafty, kterou přeměňuje v hustý černý dým, stoupající k azurové jižanské obloze. Svůj projev stroje z říše luciferovy doplňuje dunivým zvukem, lahodícím mému uchu a ukrajuje s námi poslední kilometry k vysněnému moři.

Lehký opar vpravo vpředu hlásí blízkost moře. Také postupně všichni lidé, nahromadění u oken uličky vagonů. Až tohle je za celou tu neuvěřitelnou cestu zvedlo ze sedadel. Obrysy zámořských lodí, rýsujících se v oparu způsobují užaslé výkřiky. Pak vše zakryjí nevzhledné šedivé haly a přehluší skřípot výhybek. U rampy velikého koncového nádraží s obrovským nápisem "Dobro došli v Varna" vlak s ohlušujícím skřípotem zarazí naposled se zpětným trhnutím.

Dva dny a dvě noci života na cestě, která znamená cíl pro mě právě skončily. Zůstávám netečně a vláčně stát u svého okna. Lidi se mezitím ženou opřekot ven, třískajíce nervózně rohy kufrů o stěny vagonu, vstříc své dovolené snů...(pokračování)