Střípky ze života tiráka ( 3.): divadlo pod palbou

Divadlo "Farma v jeskyni" zná asi málokdo. Stálá scéna v žižkovském "Poncáku". Vede ho mladý Wiliam Dočolomanský, jedná se o mezinárodní ansámbl. Češi, Slováci, jeden Jihokorejec a jeden Brazilec(tehdy)

Ono je to spíš takové "psycho - divadlo", jak říkám. Moc toho na scéně nenamluví, spíš různé zvuky, skřeky a nápěvy a úžasné, téměř artistické výkony. Jejich hlavní kulisou je plechová maringotka, kterou jako moderní artisté už netahají za koňmi, ale vozí ji rozebranou na korbě náklaďáku po celé Evropě, zatímco s jinou, skladnější scénou, sestávající ze starého křesla a umyvadla dokonce létají po celém světě kde je milují a kde taky posbírali exotickou část osazenstva, zatímco u nás o nich téměř nikdo neví.

Tímto se navíc bezděky postarali o pracovní místo pro jednoho šílence a splnili mu dětský sen o ježdění kamionem.

Tentokrát to máme: stará dobrá Ljubljana a scéna "Stara elektrarna" a odtud mažeme rovnou do Skopje. Ona je to taky Jugoslavie, ale.... Díky pošetilosti mocných se nám rozdrobila na řadu různě velikých střepů různých odstínů. Pojedeme taky přes Srbsko. A sakra! To je prý ta nejvíc zlá země. Člověku, denně poslouchajícímu rádio to uplně hučí v hlavě. Navíc nějaké barevné karnety a proclívat...! Ježišikriste, vždyť já začal jezdit až po vstupu do EU právě, abych se tomuto vyhnul!

Ale což! Jdu samozřejmě do toho. Barevné karnety vypadaj tak roztomile! A což teprve to Srbsko, to je výzva ne!

Pokud tam pojedete, možná zapomenete na smíšené pocity stejně rychle jako já. Příjemnější celníky jsem snad nepotkal. A slouží tam i ženy a velice sympatické. Připadal jsem si občas jak v péči mých oblíbených "kuchyňských Božek."

Průjezd obávaným Srbskem tedy až nudně v pohodě. Na závěr vlídná a sebevědomá Makedonie mě přijala úsměvy tří děvčat, jež rozdávaly lákací materiál zajímavostí na křídovém papíře...

Pohodlná dálnice jižanskou savanou, v dopoledním oparu se na screenu předního skla vykreslí kopec Vodno s "Křížem Milénia", největším to křížem na světě.

O pár minut později projíždím ulicemi města, které už není klasická "Jugoška". Vypadá to spíš na směsici Londýna a Levanty. Londýn zde zastupují "double deckery" a Blízký východ nezměrný chaos v ulicích, tržiště, "pižďuši" s dvoukolovými kárami, proplétající se zdatně v hustém provozu. Parkuje se ale všude, kde je místo. Prostě "Město snů."

Couvám k bělostné avantgardní budově Národní Opery, právě dostavěné, což dokazuje velký nepořádek ze zbytků materiálu a obalů, ve kterých si budova hoví. Z rampy už na mě mávají kluci z divadla, večer zde mají první představení.

"Tak tys to vopravdu projel?!" Zdraví mě udiveně Pavel, jeden z performerů. Jo, tak oni mi nevěřili, říkám si v duchu. Tak to si je večer u piva vychutnám!

Rychle vyložíme a jdou stavět scénu a zkoušet na večerní představení. Jedu se ubytovat a vydávám se na průzkum města. Skopje je pulsující město velikosti asi naší Plzně, plné mladých, veselých a sebevědomých lidí. Však na ně odevšad dohlíží sochy Alexandra Makedonského a jsou pod ochranou největšího Kříže Tisíciletí, viditelného snad odevšad. Navíc všude příjemné hospůdky s pivem "Skopsko" a miniaturní kantýnky tak pro pět lidí s úžasnými "čevapi." Skopje se hned také stalo inspirací a výchozím bodem pro naši pozdější expedici, kterou jsem nazval "po afrických zemích Evropy."

Večer se na "Farmu" přišla podívat snad celá země. Ti z města v tmavých oblecích, ti z venkova ve "svátečních" teplácích se čtyřmi(!) pruhy.

Po představení v zahrádce před hotelem bylo co slavit. "Skopsko" teklo proudem a Pavel z divadla si vzpomněl na své předešlé pochyby: "Tak jaká byla cesta", zeptal se a všichni ztichli a začali dychtivě naslouchat.

"No, tak do Bělehradu dobrý", povídám nezaujatě a všichni mi visí na rtech. "V Bělehradě je furt rozbombardovanej most, tak po improvizovanym vobchvatu to byl asi hodinu vopruz a pak až do Niše nuda.

"A dál..!" vydechl někdo u stolu.

"No, kus za Niší se začali vostřelovat přes dálnici bosenský Srbové s kosovskejma Albáncema a vobčas to, mám pocit, vzadu plesklo do plachty. Možná budete mít děravou maringotku. Jo a aby toho nebylo málo, tak to zezhora začalo plošně bombardovat NATO."

Všichni seděli, jak zařezaní, u některých se objevil stín úsměvu. Napil jsem se a pokračoval:

"Pro ty hochy nebyl problém si splíst můj šedej náklaďák s vojenskym transportem a tak to začali sypat a vobčas trefili dálnici. Gejzír asfaltu a jáma jak na mamuta. Kličkoval sem mezi tim, jak zajíc(názorně jsem to předváděl), zastavit by byla hotová sebevražda. Přestali až u makedonskejch hranic. No a tak sem vám to nakonec dovez. Show must go on!!"

Vtom se jeden z herců vymrštil ze židle, až rozstříkl pivo, že paní produkční, sedící naproti stačila tak tak zvednout noťas a pivo se bezpečně vsáklo do její sukně a zařval na celou hospodu:

"Ty vole fakt, jó?!!!"

Všichni ostatní na chvíli zcepeněli a pak vybuchli v mocný smích a když zmlkli, tak produkční k tomu dodala:

"Já sem vám vdycky říkala, že je to dušička."

A byl jsem "umístěn."

 Léta nezařaditelné se rázem stalo jasně zařazeným. Divadelníci dělí lidí jednoduše na "dušičky" a "ty ostatní"(nechutné realisty a pragmatiky) Tím jsem byl konečně z té pragmatické položky "řidič" zařazen i díky svému "divadelnímu" výstupu.

Ze Skopje jsem odjížděl pln dojmů a navíc posílen vírou v sounáležitost s něčím nevšedním. To mi pomohlo se vypořádat s další taškařicí.(pokračování)

články na podobné téma v mém blogu v rubrice "Od volantu"