Můj o devět let mladší brácha často a rád připomíná, že jsem ho vlastně vychoval já. Dnes obdivuje můj úděl chůvy, zatímco máma vyrážela s kamarádkami ,,do světa" a otevřeně mi odpouští, že jsem ho nechal spadnout z peřiňáku, když se sápal na telefon a převrhl jsem s ním kočár, neboť chápe, že jsem mohl mezitím lítat s klukama.
Jako mimino celé noci prořval, že jsme si s mámou museli dávat tlumiče do uší a ráno, když měl jít do jeslí, padl vysílením a spal celé dopoledne. Chůvy v jeslích ho zbožňovaly, jako nejhodnější dítě, což máma nemohla pochopit. Při čekání na mámu před sámoškou jsem jednou nacvičoval ,,školu smyku" s kočárem na sněhu a samozřejmě ho převrhnul. Z kočáru vypadla pravidelná bábovka z peřin a přikrývek a po jejím otočení se na mě řehtalo mimino, které se v dětské poradně nikdy ani neusmálo.
Život v bytě byl pro něj zkrátka moc statický. Taky se nakonec stal mechanikem a ,,zaježďovačem" rallye vozů. Přestože je výrazně mladší, měl dítě dřív, než já. Tak jsem si znova oživil funkci ,,au-pair."
Po narození mých kluků jsem tedy předpokládal, že mám dostatečnou průpravu. S malým Míšou jsem chodil na dlouhé procházky po Mokropsech, až se zastavil. Prostě už nemohl. Jak jsem ho zvedl do náruče, už spal a pak ještě další minimálně čtyři hodiny doma. To zase oceňovala moje tehdejší přítelkyně a jeho máma, Jana.
S ní, jejími dvěma sestrami a našimi a jejich dětmi jsme tehdy v létě vyrazili mým expedičním transitem na toulky po Slovensku a stanuli také na hradě Strečno u Žiliny. Hrady jsou samozřejmě hezčí zvenku o to žádná, že?! Tak jsem si ze dvou ,,zel", tedy čekání s Míšou venku nebo jeho hlídání při prohlídce hradu vybral to menší, čekání venku.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, zničeho nic vyběhl odkudsi hradní ,,pižďuch", asi správce a podal Míšovi v golfáčích kulové lízátko na špejli. Míša spokojeně cumlal v kočáru a já byl spokojenej, že je zabaven a blahořečil v duchu správci za nadstandartní služby pro otce, kteří tak mohou v klidu rozjímat o ,,svých" věcech..
Tak sedím za kočárem, Míša je zticha jako pěna, bodejť by ne. Vtom vidím Janu se sestrami, jak se vrací z prohlídky. Místo pochvaly za zaopatření Míši lízátkem začne už na dálku téměř hystericky křičet: ,,no Míšo, jak to vypadáš, dyť seš celej zapatlanej a co ten kočár!!! No tys ho teda hlídal!!!"
V tom pohlédnu poprvé za tu dobu dopředu, do kočáru. Z něj se na mě culí krásné, kreolské batole s vykulenýma modrýma, ale šťastnýma očima.
,,D..d..dyť nám ho nikdo vyměnit nemoh ́, celou dobu tady za nim stojim! No právě!!" Praví Jana a z jejího výrazu je nad smrt jasné, že pro zbytek dne budu opravdu pouze řidičem.
To lízátko bylo čokoládové a Míša poctivě nanesl vrstvu kakaa nejen na obličej, ale i na oblečení a kočár. Bude z něj zřejmě vyhledávaný lakýrník neb maskér.
Při odchodu z hradu jsem letmo zahlédl za oknem správce s pusou roztaženou od ucha k uchu. Zřejmě toto kino na úkor nebohých otců je pro něj pravidelným vytržením z hradní nudy a vyplatí se mu připravit dostatek kvalitních čokoládových pochoutek, jež zákeřně připomínají obyčejné lízátko.