Neseš to jak vidle z pole!...(2.)

Vlajkonošem českého týmu. O průvodních jevech MS seniorů v orientačním běhu ve Finsku a taky trochu o severském muzicírování. (dokončení putování s nadšenými sportovci)

Po prvním soutěžním dnu a též po předešlé dlouhé cestě jsou všichni unaveni a odpoledne se jede rovnou užívat voňavé dřevěné náruče našeho srubu a zjišťování nabídky města. K té patří hlavně poznatek, že pivní plechovky vykupují zpět a nákup místního piva ,,Karhu"(medvěd) a ,,Lappin Kulta"(laponské zlato)

Druhý den po soutěžích jsou Dáša a Zdenka z našeho Transita spokojeny se svým umístěním v první třetině startovního pole a jdeme spolu zkoumat ,,olympijskou vesnici." Mají zde tržiště a stánky se sportovními potřebami a konferenční centrum. Plně pohlceni finštinou si najednou uvědomíte, jak pro nás, Čechy může být blízká i taková švédština nebo norština. Později na jihu Finska, kde je švédština druhým oficiálním jazykem, působí nápisy v ní jako záchranný kruh. Vyskytují se zde totiž slova, podobná jako v angličtině, němčině, francouzštině, latině, či dokonce polštině a ruštině, takže zhruba každému pátému rozumíme.

Můj zrak i sluch upoutá vzápětí dlouhá, nízká, narychlo přitesaná dřevěná budova. Pro znalé vikingská ,,skalla", hodovní místnost. Zevnitř zaznívá tahací harmonika ,,trekspill" Uvnitř je hrubá, prkenná podlaha, dva dlouhé stoly, několik menších, jednoduchý dřevěný bar. Na jednom z dlouhých stolů mají malé norské vlaječky, na druhém finské. Konzumuje se pouze donesený proviant. Před barem, místo barmana stojí harmonikář z jehož nástroje se line severská cantillena. Usedáme k menšímu stolu. Za chvíli odejde jeden Nor a vrátí se s houslemi. Volně se přidá k finskému harmonikáři. Starší skandinávští atletičtí sportovci jsou většinou štíhlí s dlouhýma nohama, jak komentují naše děvčata: ,,zezadu lyceum, zepředu muzeum."  Tančí jako malíři, kráčející na štaflích. Je to bizarní, ale úžasný pohled, neb to dělají evidentně rádi, podobně jako já.

Sedím na židli, otočené do prostoru a nohou vydupávám rytmus do prkenné podlahy a rukou ještě přiklepávám vedle na stůl. Muzikanti skončí píseň, Nor položí housle na bar a s taseným šmytcem vyrazí proti mě. Už to skoro vypadá, že mě švihne jako učitel, abych nevyrušoval. Místo toho mi poděkuje za rytmický doprovod. Zeptá se odkud jsem a když se to doví, je příjemně překvapen: ,,to na něco hraješ?...jo, zkoušim kytaru. A kde máš kytaru??" ptá se naléhavě. ,,Doma v Praze...tak zítra odpoledne tu budeš mít kytaru, přijď určitě!" přikáže téměř učitelsky a svoje slova potvrdí významným zatřesením smyčce. Pak jde opět hrát.

 Poslední soutěžní den odpoledne jdeme zase kolem skally. Zvědavost nám nedá.  Otevřenými dveřmi je vidět bar. Na něm leží housle a harmonika.....a z boku je opřena kytara! Oni to mysleli fakt vážně!! Holky mě strkají dovnitř, ale já bych radši prchnul. Ale zklamat Seveřany, to se neodpouští. Vejdem dovnitř, jakože jdem náhodou kolem. To samozřejmě dlouho neobstojí a už se ke mě žene houslista s kytarou. Teď už se tomu nevyhnu. V momentě už sedím před barem mezi oběma muzikanty s kytarou přes nohu.

Repertoár se oproti minule trochu pozměnil. Tehdy jsem ještě tolik neznal severskou country scénu. Houslista i harmonikář byli skutečnými Pány muzikanty a pranic jim nevadilo, že umím jen G,C,D,...Ami, Emi,.. Dokonce dělali, že to přesně potřebovali, hlavně, když ten rytmus je pravidelný. Je až k nevíře, jak rychle se vcítili do trampské a country klasiky typu ,,Rodné údolí, Růže z Texasu, Ascalona, Žluté kamínky, Pampelišky....Normálně tyto písně skoro nehraju. Tady v tomto instrumentálním provedení s výraznými sólovými vstupy měly zcela jiný rozměr. Muzika jen zvonila do vůně čerstvého dřeva skally a defilé malířů na štaflích dotvářelo to kouzlo okamžiku, jež se koná jednou za život. Tanec publika je pro muzikanty tou největší odměnou. Prostoupil mě nepopsatelný pocit štěstí a blaha. Na baru přibyla další malá vlaječka s modrým klínem. Seveřané si prostě potrpí na vlajky. Zvukový záznam se bohužel(dík) pořídit nepodařilo i tak jsem si ve své hlavě odvážel z MS snad tu nejlepší trofej. Kvůli těmto okamžikům se ten psí život sakra dá žít!!...

A to nemělo být ještě všechno...

Poslední den defilovaly národní týmy hlavní ulicí Kuusamo směrem k zimnímu stadionu Kuusamo Jäähalli ke slavnostnímu vyhlášení vítězů. Na plochých střechách nízkých domů stáli připraveni fotografičtí snajpři. ,,Tumáš, ať z toho taky něco máš!" křiknul Radek, vedoucí výpravy a hodil po mě tyč s velkou českou vlajkou. Tak jsem se stal vlajkonošem. Možná taky trochu kvůli tomu, že jsem cestou vyprávěl, jak bývám někdy náhodně stočen do filmu, poskytuji bezděky rozhovor televizi, lákají mne do církví a spolků apod...

MS v Kuusamo vyhráli celkově bezkonkurenčně Finové, za nimi se s velkým odstupem umístili Norové, pak Rusové. Naši byli sedmí, což bylo stále v první třetině spektra a důvod ke spokojenosti.

Ráno, před odjezdem šel Jarda Borovička, přezdívaný ,,Sosna" vrátit všechny plechovky od piva. Ostatní na něj volali, ať vezme nějaké noviny nebo letáky, aby měli čím vysušit mokré boty. Sosna přiběhl v zápětí, nad hlavou mával novinami velikosti původního ,,Rudého práva" a křičel na celé kolo: ,,tys to říkal viď! tys to říkal!!" Jeden snajpr mířil přesně. Teď už víte, kdo nese tu vlajku na obrázku.

(Obrázek z listu Koillis Sanomat, Kuusamo, Finland, 2007)

Vezu si z Finska hned dvě neuvěřitelné trofeje. Vlastně mám vnitřní pocit, že jsem celé to mistrovství vyhrál sám. Celé nedozírné Finsko se svoji saunou a sisu, drsné žulové Norsko se svou boží treskou na másle i nekonečné, nevyzpytatelné Rusko se svými tanky zůstává kdesi za mnou a já nesu jedinou zřetelnou vlajku malého  statečného Česka na titulní straně novin! Ač jinak veskrze skromný a plachý o tohle se s Vámi musím rozdělit.

,,Ale teda, neseš to jak vidle z pole!!" okomentuje můj styl inženýr - agronom Sosna a usadí mě zcela pragmaticky znovu na zadek a vzápětí za volant před dlouhou cestou domů.

Na závěr bych se ještě vrátil k severské muzice. Málokdo by věřil, jak jsou hlavně Norové muzikální národ. Při mých cestách mě překvapilo množství tradičních melodií, zmíněných již výše, přezpívaných do norštiny a hraných na tamějším radiu. Též je ohromující množství norských country kapel. Před dvěma lety jsem uváděl norskou country-music v pražském countryradiu v pořadu ,,Dnes vás budím já" Zazněla tam mj. i píseň ,,Ungkar med Dobbelseng" (Mladík s dvojlůžkem) od kapely Vassendgutane, kterou dnešní úspěšné tažení Skandinavií ukončíme.