Neseš to jak vidle z pole!....(1.)

...aneb vlajkonošem z leknutí.Co všechno může člověk zažít při MS v orientačním běhu seniorů... Orientační běh je vlastně nádherný sport. Zvlášť, když člověk veze partu zasloužilých ,,mapérů" na světovou akci ve finském Kuusamo.

Tento článek je též splněním slibu blogerce Kláře Tůmové v reakci na její článek o přespolním běhu: http://klaratumova.blog.idnes.cz/c/493896/dezorientacni-beh.html

MS ve Finsku se konalo v červnu 2007 a partu tvořili borci z vydavatelství map shocart plus jejich další kamarádky a kamarádi. V Kuusamo se měli přidat k českému týmu.

Pojali to celé ale jako dvoutýdenní výlet, jehož cílem byl čtyřdenní mítink nejlepších orientačních běžcú světa. Pojďme tedy společně vyrazit nejprve přes úchvatné Norsko a jeho kultovní silnici E6, čili ,,páteř Norska." Tato, mnohým jistě známá trasa, dlouhá bezmála tři tisíce kilometrů vede přes Oslo, Trondheim, Narvik, Alta až do Kirkenes u ruských hranic. Tuto trasu si můžete projet během pouhých pěti minut s písní ,,E6" kapely D.D.E. v kabině též kultovního tahače:

První větší zastávku si dopřáli poblíž přístavního města Narvik, 230 km za polárním kruhem. Město je známé operacemi protifašistického odboje za 2. světové války. Odboj zde připomíná britský tank s příznačným názvem ,,Hotkiss H 39", umístěný před muzeem odboje.

Poblíž města se tyčí ,,národní hora Norů"- Stettind 1392 m.n.m., přezdívaná též ,,Thorovo kladivo." Jedná se o mohutnou žulovou stěnu, jež láká horolezce. Naše skupina jí chtěla dobýt z opačné strany, kde se dá prý normálně vyjít. Část skupiny to pojala jako trénink před závody, zbylí účastníci včetně řidičů se uvelebili na place u mělkého fjordu, nad kterým se hora tyčila. Obloha bez mráčku a teplota, atakující třicítku(!) přímo sváděla ke koupání ale ouha! Voda ve fjordech takto daleko na severu má stabilně okolo deseti stupňů, což je ještě dost, neboť je pernamentně ohřívána Golfským proudem. Na koupání to ale stejně uplně neni.

Při odlivu však voda ve fjordu klesla o pět metrů a slunce obnažené kameny rozpálilo, že se na nich nedalo téměř stát. Při přílivu pak voda téměř syčela a hlavně se ohřála jak ve vaně a mohli jsme se přímo rochnit. Jestli je den, či noc nikdo příliš neřešil. Slunce tady v tuto roční dobu nezapadá a praží stále. Kdosi toto úžasné zastavení nakonec uzavřel větou: ,,Ti Norové tady mají normálně přírodní termální lázně, ani o tom nevědí. Zase to museli objevit Češi!"

Z Narviku na švédskou hranici je to pouhých 6 kilometrů. Průsmykem vede též železnice ze švédské Kiruny, kterou vybudovali Švédové na sklonku devatenáctého století pro dopravu známě kvalitní železné rudy.

Další dlouhá cesta severskou tajgou vedla přes již zmíněné těžařské město Kiruna, dále Gälliväre, Överkalix, další kratší zastávka již ve finském Rovaniemi s ,,lunaparkem" Santa Clause, jehož ,,hnízdo" bylo zvoleno právě zde i když se tu pere se zdejším tradičním dárkonosičem Joulupukkim (vánočním kozlem)

V červnu, který v severské tajze představuje krátké jaro krajina kvete množstvím barevných lišejníků a skalniček. Za nádherného počasí, jež po celou cestu panovalo máte pocit, že nemůže být hezčího místa na Zemi. Kdo propadne kouzlu Severu, musí se sem stále vracet. Finsko je jako krásná holka, co se bojí o svou krásu. Kolem nekonečně rovné cesty nastavuje cudně jenom suknice jehličnanů. Vy tu krásu ale tušíte, je nadosah, jen skrytá za první řadou stromů. Finsko je krásné do hloubky. Je to vlastně lautr rovina a všechny krásy, jezera, vodopády, kaňony jsou zapuštěny v terénu.. K nirváně dojde vždy při přejezdu mostu, kde se rozhlédnete do dálky po hladinách průzračných jezer.

V Kuusamo nás Finsko přivine do tepla romantických, leč plně luxusních srubů uprostřed lesa i města zároveň. Město je přesně ve skandinávském duchu rozházeno po lese.

Ráno vyrážíme do dvacet kilometrů vzdálené vesnice Ruka na úbočí ,,hory" Valtavaara, vysoké 480m.n.m. Zde se naši borci utkají s elitou světa. Kopec je jediným v širokém okolí a je zároveň moderním lyžařským střediskem se sedačkovými lanovkami a ubytovacími kapacitami. Naddimenzovanost zařízení vůči velikosti kopce působí úsměvně. Zanedlouho již naši borci vyrážejí na trať, pomalu mizí v podrostu jinak všudypřítomného lesa. Přeskakují husté borůvčí, trávu, kořeny, probíjejí se tou nacucanou, macatou severskou přírodou a v rukách ještě při tom všem točí mapami jak volanty. Jen při pouhém pohledu na ně ztrácím dech...

Pro potřeby závodů je zde vybudována improvizovaná ,,olympijská vesnice" s konferenčním centrem. Běžci a běžkyně ,,senioři" jsou rozděleni do kategorií po deseti letech od 40+. Finové jsou v tomto sportu jasnými favority a jsou také nejvíc početně zastoupeni. Následují ostatní Skandinávci, Rusové, Pobaltí, Poláci, Němci, Češi, Japonci, USA a pak po pár kusech z ostatního světa. Je dokonce otevřena kategorie 90+, ve které jsou přihlášeni tři Finové. V kategorii 40+ se mohou mimo soutěž zúčastnit i mladší ,,koloušci" Jak se později ukáže, ostřílené borce ohrozí jen vyjímečně. Finové nakonec zaberou minimálně jedno místo na bedně v každé kategorii, v té 90+ pak všechny tři. Je to názorná demonstrace jejich vítězství v celé soutěži a neopakovatelný zážitek i pro nesportovce. Finové disponují prý nespecifikovatelnou vnitřní silou, zvanou ,,sisu." (pokračování)