Kóma na D8

,,Řidič upgradovaný na osvětlovače!!, Andělem smrti známé kapely!!" Takovéto titulky mohl vyřvávat kamelot ve vestibulu metra, pokud by se nedejbože tento vzácný příběh náhodou dostal na stránky našeho bulváru....

Miloval jsem ten ,,kvas" na začátku devadesátých let minulého století, který ještě nebyl nikým a ničím ,,chytrým" řízen. Pivo nebo máslo se dalo koupit přímo na ulici z pošťácké Avie a v noci po Praze jezdil bílý Wartburg s nápisem ,,NOČNÍK" - noční nápojový servis. Tedy samozřejmě ten kvas mezi běžnými lidmi. O tom, co probíhá výše jsem zatím byl v blaženém nevědomí.

Proto se mě nejvíc líbily počátky podnikání u nás, na přelomu 80. a 90. let, kdy běžní Češi vkládali do této činnosti plně svoji tehdejší invenci a kreativitu. Začali při podnikání používat předměty, které předtím třeba vytvořili či dotvořili v rámci své hobby a zájmové činnosti a vdechli tuto atmosféru i začátkům podnikání. Všechno tedy vypadalo částečně jako ,,ze srandy“.(viz:,,http://enders.blog.idnes.cz/c/394005/Kytarovy-koncert-o-pate.html)

Já sám jsem toto období začal vnímat okamžitě jako obrovský přínos a napadlo mě zapojit do tohoto procesu můj tehdejší ,,vozový park“,jež čítal 8 kusů, převážně kombi a dodávkových automobilů v různém stadiu ,,rozkladu“. Všechny, kromě jednoho, byly schopné jízdy. Podal jsem si tedy novinový inzerát, že bych jako mohl příležitostně něco rozvážet nebo převážet a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Ozval se nějaký člověk, že by občas potřeboval odvézt rockovou kapelu na koncert, ale že je to práce spíš pro mladé nadšence pro hudbu. V duchu jsem řičel radostí. Normálně jsem mu řekl, že to zmáknu ať se ozve, až to nastane.

Neuplynul ani týden a chlapík volal, že potřebuje odvézt kapelu z Líbeznice do Teplic svojí Avií, zatímco má ten den ještě jednu kapelu do Varů a rozdvojit se nemůže. Mám prý v půl čtvrté odpoledne přijet na sídliště v Modřanech, tam že bude Avie a ve čtyři musí být v Líbeznicích. Prostoupila mě taková ta dobrá nálada, kdy člověk cítí něco s nádechem dobrodružství a zároveň užitečného. Skočil jsem do Wartburga combi a za burácení dvoutaktního tříválce a chřestění plastových dílů interiéru jsem byl v cuku-letu na parkovišti v Modřanech. Ale ejhle, nikde žádná Avie! Jo až táááámhle, uplně na konci v rohu vidím Avii, zpola přestavěnou na karavan a kolem se válí spoustu vymontovaných dílů. Tak tohle asi nebude ono, soudím podle momentálního stavu vozidla.

Zvědavost mi ale nedá. Zastavim kousek vedle a vidím ještě nohy, čnějící zpod tohoto skvostu. Jejich majitel už se sápe ven, přičemž se praští hlavou o nárazník až to zaduní a div že neodpadnou další plechy a zakleje jadrně:,,do prdele!!“ V duchu si říkám ,,tak to bude můj člověk!" A skutečně ,už se šine ke mně a podává mě ruku zcela černou a praví: ,,Ahoj, já jsem Jirka.“ A je to skutečně ono. ,,Čoveče, mě tady někde teče brzdová kapalina a já nemůžu za Boha přijít na to, kde.“ Přitom poskakuje bezradně přes vyndané sedačky a sejmutou čelní masku a další díly.

I u mě dobrá nálada rázem trochu opadla a začal jsem okounět kolem nešťastného vraku až jsem bezděky nahlédl do otvoru, vzniklého po sejmutí předního čela kabiny. Za čelem nahoře, téměř pod palubní deskou byla nádržka na brzdovou kapalinu. Dotknul jsem se přívodní hadičky a ruka hned zapatlaná od kapaliny. ,,A není to tady", říkám, ukazujíc zapatlanou ruku. ,,Cože, ukaž, gde!! Tý vole, no teda, tys to našel! no to je supr, já se s tim tady s.ru skoro dvě hodiny a ty si přídeš a hned to najdeš, no to je paráda. Ježišmarjá, já už musim letět s tou druhou kapelou, ty už to tady zmákneš ,viď?“ Podal mi kus nové hadičky a nechal mě i s tou haldou šrotu udiveného stát na parkovišti.

Co zbývalo, podle hesla Betty McDonaldové, že ,,každý může dělat cokoliv,“ jsem se pustil poprvé v životě do sestavování Avie. Věřte nebo ne, za hoďku jsem to zmáknul, pravda, několik dílů sice zbylo, ale to evidentně nevadilo. Motor naskočil na první ,,břinknutí“ a stroj se dal plynule do pohybu. Nebyl to žádný dravec, takže za další téměř hodinu jsem stál v Líbeznicích před hasičárnou.

Tam už mě vítaly jakési vláčné máničky, soustředěné kolem haldy aparatury o kterou byly dokola opřeny kytary. Než jsem se stačil omluvit za téměř dvouhodinové zpoždění, jedna z nich, zřejmě kapelník, povídá: ,,Jo , to je Jirkova ávie, no to je normální. Tak deme, musíme to tam fofrem naházet, ve vosum máme bejt v Teplicích.“ Během čtvrthodiny je vše uvnitř, včetně kytar a členové kapely se rozmístí na zbylých místech. Vyjedeme na dálnici D 8 směrem na Teplice a frontman kapely, sedící vedle mne nabádá k vyšší rychlosti. Sešlápnu tedy plynový pedál až k podlaze a vyvinu sedmdesátikilometrovou rychlost. ,,Víc už to asi nepude,“ říkám a on , že to je taky normální, že jednou jeli do Belgie na festival a ještě ze byl třídenní, že alespoň jeden den stihli.

Cestou jsem se dozvěděl, že se jedná o kapelu ,,Kóma“, jež má již jednu dlouhohrající desku a hrají jakýsi ,,psychadelický“ rock. ,,Něco jako Flojdi.“ Snažil se mi přiblížit žánr bubeník. Tito chlapíci oplývali svérázným, ale zajímavým humorem. Cestou řešili, že asi nebudou mít zpěvačku, neboť onemocněla,pravděpodobně(následoval výčet chorob), nakonec  se spokojili s ,,chřipkou“. Neviděli v tom ale velký problém a kapelník se hned nato obrátil na osvětlovače, že by jako za ní mohl zaskočit: ,,Si děláš kozy, né? Ale Harry, dyť budeme hrát stejně hlavně instrumentálky a těch pár pasáží v tom,,Ó jé“ zvládneš, dyť máš nejtenší hlas a jestli né, tak tě kopnu do k..lí a bude to.“

Smích a řev, který nebezpečně rozechvěl některé hliníkové plechy na plášti nedodělané kempové nástavby. Za této všeobecně bujaré atmosféry jsme spokojeně ,,dodrnčeli“ k jakémusi teplickému ,,klubu mládeže“. Při vykládání aparatury mládenci zjistili, že jim vlastně bude chybět osvětlovač, jež ač nerad, byl ,,povýšen“ na místo interpreta. Ani tento fakt pro ně neznamenal nejmenší problém. Ihned se obrátili na mě, jestli si nechci touto činností zpestřit akci. Reagoval jsem téměř identicky se skutečným osvětlovačem, než ho ,,upgradovali“na zpěvačku. ,,To zvládneš levou zadní, to si sedneš tady za ten pultík a ,pokud možno do rytmu, budeš mačkat tady ty knoflíky,“ povídá s klidem kapelník. ,,Jenom dej bacha tady na ten, ten je od světla za bicíma a nesmí se držet dlouho, jinak se spálí a stojí deset litrů.“

,,No fajn.“ říkám si v duchu , Borci se chopí nástrojů a začínají ladit. Nějak se mi nedařilo vystihnout přesně přechod mezi laděním a normálním hraním, což je u této muziky pro laika někdy těžké. Když to ale přešlo v jakési dekadentní preludium, začal jsem i více svítit a reakce z publika v podobě souhlasného pohvizdování dávaly najevo, že je vše, jak má být. Marně jsem se ale snažil v té hudbě rozpoznat nějaký ,,rytmus“ podle něhož jsem měl údajně mačkat knoflíky. Snažil jsem se tedy do situace vžít jaksi ,,duchovně“ a zaujal u pultu postoj ,,skladatele v extázi“. Bohužel mi nějak uniklo, že můj pultík je situován na pódiu skoro nejblíže k publiku a tak moje ,,show“ měla vlastně nechtěně hned dvojí účinek. Později se to ukázalo ale spíš jako plus. Takto jsem pokračoval spolehlivě asi půldruhé hodiny A v očekávání, že už se blíží konec, si publikum neutuchajícím potleskem a hvízdotem vynutilo ještě přídavek. Kóma ,,dala k dobru“ ještě jednu, asi třináctiminutovou ,,drobnost“(holt Flojdi). Pak vše za mocných ovací skončilo.

Kapelník a baskytarista v jedné osobě, Radek zašel za mnou: ,,No super!!!, a pudeš s náma na jedno do baru? Jó, ty vlastně nemůžeš, no ale počkáš, né, my si musíme dát jedno. No jasně, že jo,“ povídám a v duchu: ,,Holt co můžu dělat?“ Máničky z publika se v baru smísily s těmi z kapely k nerozeznání a některé z publika nadšeně volaly: ,,Vy máte novýho klávesáka, žejo, ten je dobrej!“ To byl výsledek mé nechtěné ,,show“, neboť můj pultík na kraji pódia připomínal klávesový registr, zatímco opravdový klávesista nebyl až někde vzadu za bicíma téměř vidět. ,,Tedy jestli tohle bylo to nejlepší,“ říká Radek ,,tak já to balim! Ale dyť’s před chvílí říkal, že ,,supr“, dím naoko naštvaně. Ale to je sranda, né“. Mezitím ,,pižďuši“ bedňáci z klubu naložili aparaturu a z ,,jednoho“ bylo nakonec pěkný ,,hejno“ piv a panáků a kolem třetí ráno jsme vyrazili směle ku Praze.

Hned po vyjetí z Teplic došlo k ostřejší výměně názorů mezi bubeníkem a baskytaristou kvůli předpokládané další akci. ,,Tam já hrát nebudu , to jsou samí idioti!“, rozčiluje se bubeník kvůli nějaké organizované akci. ,,No, to já taky vim, vole, ale musíš to brát jako kšeft, teď se budeme muset chovat tržně, ňákej Pragokonzert už se na nás vysere!!“

Zřejmě díky větší hladině alkoholu u obou zúčastněných tato hádka nakonec přerostla v ruční potyčku, do které se začali zapojovat více méně všichni v Avii,jež se díky tomu začala povážlivě kymácet a vlníté hliníkové plechy na bocích začaly zlověstně praskat a lupat. Vycítil jsem nebezpečí a ihned, jak to bylo možné, jsem zastavil na kraji pole. V tu chvíli se vyvalily boční dveře nástavby a oba hlavní aktéři, zaklíněni do sebe se zarputilostí beranů, s mlasknutím dopadli do vlhké oranice. Bahno samo však bylo nejspíš dostatečným argumentem pro ukončení této pře, byť řešení se nenašlo. Oba absolventi ,,bahenních lázní“ se usadili, tak jak byli, což při celkovém stavu vozidla zas až tak nevadilo. Po chvilce jízdy všichni spokojeně usnuli a svým chrápáním harmonicky doplňovali burácení motoru, či spíš výfuku a chrastění plechů.

Za kuropění jsme dorazili do Líbeznic, vykládání trvalo dlouho, vzhledem k rozespalosti a nevrlosti všech. Za sluncem již prozářeného rána jsem konečně dorazil do Modřan s dobrým pocitem prožitého(či přežitého) dobrodružství a zvýšeným adrenalinem. Inkasoval jsem za tu ,,fušku“ tři sta korun československých, flašku vodky ,,Stolichnaya“ a hlavně zážitek na celý život, jež se už nikdy neopakoval, neboť ,,Kóma“ se asi měsíc po tom definitivně rozpadla.