Nedolezená ... ale užitá!

Loen, malé ospalé městečko na konci jednoho z cípů Innvikfjordu, je jednou z „perel“, navlečených na „Zlaté cestě“ mezi ledovcem Briksdallsbreen a městečkem Andalsnes, jejíž součástí je i legendární „Cesta trollů“

 A právě zde, v Loenu jsem spočinul jednoho červencového dne, roku 1988 se zájezdem CKM, což měla být cestovní kancelář mládeže. Jakous takous mládež jsem zde představoval asi ale pouze já a pak ještě pětičlenná skupinka asi třicetiletých nadšenců ze Severní Moravy. Jinak klientelu tohoto, tehdy dobrodružně pojatého, putovního zájezdu s vlastními stany tvořili hlavně zasloužilí zubaři, právníci, inženýři a různí náměstkové okolo padesátky. Já jsem zájezd pořídil díky odškodnému za úraz oka od mého tehdejšího zaměstnavatele. Asociovalo mě to bájný příběh severského boha Ódina, který obětoval své oko, aby mohl nahlédnout do studnice moudrosti. A tak jsem konečně mohl nahlédnout tímto způsobem do bájné, mytické a hlavně dlouho vysněné Skandinávie a hlavně Norska, jež má být údajně i zemí mých předků.

color="rgb(119, 119, 119 "

color="rgb(119, 119, 119)"

jezero Lovatnet, foto Johnny T. Cheng

Lidé ze zájezdu, spíš díky psychickému vlivu slova Norsko, než kvůli skutečnému stavu počasí, chodili neustále nabaleni ve svetrech a bundách, zatímco já chodil jen v tričku a kraťasech, podobně jako místní, kteří navíc ještě mnohdy chodí bosi. Ne však proto, že by neměli na boty, to v jedné z nejbohatších zemí světa opravdu nehrozí, spíš se jedná o opačný extrém oproti chudé Africe, Indii a Balkánu, kde lidi na boty opravdu nemají, tady naopak už nevědí, co by roupama dělali.

Loen natahuje ruku v podobě úzké silničky až k jezeru Lovatnet v údolí Lodalen. Ledovec, který v dávnověku údolí vytvořil při svém ústupu, se flákal a zanechal mezi Innvikfjordem a Lovatnetem asi tříkilometrový masiv pevniny s padesátimetrovým převýšením. Ten prokousala říčka Loelva, ač pouze tříkilometrová tak pořádná „práskačka“, která se vůbec nefláká. Vyskočí z jezera Lovatnet a mnohdy mocnými peřejemi (až WW4) se řítí k Innvikfjordu. Údolí Lodalen zažilo také v minulém století hned dvakrát katastrofu v podobě vyšplouchnutí vlny z jezera po zřícení zvětralé horniny z masívu Ramnefjellet, jež ho obklopuje. Poprvé to bylo v roce 1905, urvalo se na 20 000 tun horniny a následná vlna „vypláchla“ celé údolí včetně všech usedlostí a farem. Zbylí lidé vše znova vybudovali, ale zakrátko, v roce 1936 je potkalo něco podobného, když spadl zbytek zvětralé horniny. V obou případech zahynulo kolem sedmdesáti lidí. O tomto všem se dovíte taky z vyčerpávajících informačních tabulí všude kolem, jež jsou nejen v norštině, ale i v angličtině, francouzštině a někdy i ruštině. Katastrofu podobného rozsahu, avšak z úplně jiného důvodu, zažilo Norsko až v roce 2011.

Další den v Loenu jsme měli volno a já ležel jen tak před stanem a vařil jsem si něco k snídani. Při tom koukám na okolní homolovité kopce, zalité sluncem a jen tak z hecu křiknu na kolemjdoucí Moraváky: „Co takhle vylízt třeba na táááámhleten kopec?“ A ukázal jsem na opticky nejvyšší horu. „No, toš jóóó!“ Zněla okamžitá reakce. „A kdy vyrazíme, za hoďku? Tak fajn, jenom tady ‚vdechnu‘ tuhle konzervičku a ‚šáleček‘ těstovin.“ Za hodinu jsme stáli „napáskováni“ před recepcí a mělo mi být, ale bohužel nebylo nápadné oblečení těch lidí. Měli větrovky, batůžky a jakési pumpky a pohory, zatímco já vyrazil, jako když se jdu projít z Hradištka na „Špičku“ – skálu nad Vltavou, nebo z Třebotova ke „Čtrnáctejm“ na Pekárkův mlýn. Čili klasicky v kraťasech, džínové vestě, kedskách a s mikinou, ovázanou kolem pasu.

Kopec, který jsem vybral, se jmenoval Skala, (miska) jak jsme se dozvěděli z dřevěné cedule u parkovišťátka na konci silničky, po které jsme vyrazili. Skala je zajímavá prý hlavně tím, že z jejího vrcholu (1840 m n. m.) lze vidět jezero Stryn, Lovatnet i Innvikfjord pohromadě. Dále zde údajně stojí kamenná kruhová stavba Skalatornet, jež slouží jako srub na přespání zdarma. My ale spacáky nemáme, neboť to „žbrdo“ přec zvládneme za den a ráno stejně odjíždíme.

Moji pozornost teď ale upoutala jakási primitivní, dřevěná pokladnička nad cedulí, se škvírou na mince a tam stálo: „Za parkování vhoďte 10 kr.“ Kolem nikde nikdo, ani auto. „No to by mě zajímalo, jestli tam opravdu někdo něco hodí.“ A poklepal jsem na dno pokladničky, zda se ozve chřestot mincí. V tom se mi pod rukou něco rozpadlo a rázem dole u nohou naskočila asi dvaceticentimetrová homole z norských desetikorun. Koukám na to vskutku jak na Fudžijamu v Polabské nížině. Napadlo mě samozřejmě to začít cpát do kapes … ale … ta zdejší monumentální krása přírody a důvěřivost lidí posadí nutně každého, kdo má jen trochu srdce a duši na zadek. A tak jsem pomalu sestavil zpátky určitě roky zpráchnivělé dno kasičky a ty mince tam pěkně jednu po druhé vrátil tou škvírou, přestože mohly klidně představovat tři moje tehdejší platy.

Moji „parťáci“ už mezitím byli na cestě, tedy spíše z ní sešli k jakési červené stavbě z palubek s bílými okenicemi, což je nejtypičtější stavení pro celou Skandinávii. Může to být škola, divadlo, dílna, knihovna, to zpravidla poznáte až podle cedulí (pokud tam jsou) Ještě, že v Norsku existují také domy bílé, žluté, občas modré a černé. To, spolu s modrou oblohou, zelenými lesy a bílými vodopády s častou duhou vytváří nádhernou barevnou kulisu. Zde se však jednalo o hospodářské stavení, navíc na čelní stěně vyzdobené řezbami zvířat, která by tu měla údajně žít, ale žádné jsme neviděli, jako: medvěd, vlk, los, rys nebo sob. Dále zvířat, jež jsou naopak na každém kroku: Ovce, kráva, kůň nebo kohout, také zde nechyběl model cisterny na mléko, traktor, autobus, loď a jízdní kolo. Tedy věci a zvířata, které ten šikovný farmář z terasy svého, též červeného domu asi občas přece jen vidí. Co by taky ten chudák sedlák tady za těch líných letních dnů a hlavně dlouhých zimních večerů dělal. Ovce, na kterých tu všechno, zdá se, stojí a padá, se pasou všude samy a nepotřebují dohled. Vysokou trávu by posekal traktor, ale neposeká, ovce jí dokonale spasou. A tak na traktoru jezdí aspoň mládež na srazy dole na plácku před samoškou…

color="rgb(119, 119, 119)"

color="rgb(119, 119, 119)"

hora Skala, foto Hotel Alessandria a Bengt Flatten

Kousek za farmou nás cedule opět hodí na cestu, která začne prudce stoupat hustým lesem a dále je značena už jenom zřídkakdy červeným „T“ jako Turistveg. Stoupáme celkem mlčky, mnohdy musíme lézt i po čtyřech a tak na mluvení moc nezbývá. Zastavíme se, až když porost začíná řídnout a pod námi se objeví vzdalující se fjord, jež už teď vypadá jako z Eiffelovky. Zde nás dojde jediný člověk, kterého při výstupu potkáváme. Je to student medicíny z Oslo a o prázdninách si přivydělává nošením zásob do horských srubů na přespání. Dáváme se, spolu s ním, znovu do pohybu, teď už po vyloženě kamenité a strmé cestě, která se občas ztrácí v již nižším porostu kosodřeviny a bříz.

Po chvíli zjišťuji, že odstup mezi mnou a ostatními se stále zvětšuje, vlivem stále namáhavějšího výstupu, tentokrát už téměř půl na půl po čtyřech a po dvou. Zavolám tedy: „Lidi, to chce taky trochu odpočívat, néé!“ A oni říkají něco o „kaloriích“ a „ztrátě energie“. Nerozumím tomu a tak si říkám, že se asi zbláznili tím čistým vzduchem a že tedy půjdu sám. Pak skutečně všichni zmizí z očí a já zůstávám zcela sám, jenom s cvrlikáním ptáků a všeobjímající mohutností té přírody. Patřičně si to vychutnávám, občas se v klidu pozastavím, pohlédnu zpět na stále se zmenšující fjord a na okolní hory a cítím, že takto je to v absolutní pohodě. Po krátkém čase se však objeví slabost a bolest v nohou a prostě dál nemohu. Bezmocně klesnu do měkkého podrostu vedle cesty, ležím na zádech a vnímám jen všeobjímající „Nádherné ticho hór“. Slunce praží a bílé obláčky lehce plují po blankytné obloze. To mě ukolébává až k blaženému zdřímnutí a když procitnu, koukám kolem sebe, že to, v čem ležím, je vlastně borůvčí, obalené borůvkami „jako třešně“.

S chutí se hned do nejbližších pouštím a zjišťuji, že mi dodávají sil. Postupně spásám asi 5 metrů čtverečných borůvek a ten prostor se nápadně odlišuje od okolí. Už není namodralý, ale pouze zelený. Pak celkem hbitě vstávám a s radostí vyrážím na další cestu. Ta je teď už zcela kamenitá a téměř bez rostlin až na občasný trs mechu či trávy. Každou chvílí překračuji zurčící potůček a výhledy do okolí jsou již kolosální. Jako dílčí metu cesty mám kamennou hranu, za níž tuším, že už uvidím vrchol. Zanedlouho se přes ni přehoupnu a hle! Vrcholy najednou hned tři! Přede mnou se rozprostřela jakási náhorní planina s malým jezírkem, do kterého na protilehlé straně spadá sněhový jazyk a kolem, téměř tři rovnoměrné kuželovité kopce jako gigantická zvířata u napajedla. Tak proto tedy ,,Miska", jak zní název hory v překladu.

Výhledy jsou tady již nepopsatelné. Říkám si: „Má to vůbec cenu ještě někam chodit?“ Také slunce už značně pokročilo a pokleslo a zbarvilo hory do oranžova. Vytahuji od kamarádky zapůjčený ruský foťák „Elikon“ a koukám, jak na jednom z vrcholů, jež právě odhalil mrak, vyrostla válcovitá chýše. „Skalatornet!" říkám si. „Brr, to je ještě dálka.“ A jsem rázem rozhodnut, že tady je cíl mojí cesty. Navíc na levé straně jezera, tedy pod Skalou spatřím malé postavy, kráčející směrem ke mě.

Asi to zas taková dálka nebyla, když postavy jsou za chvíli u mě a mocně se se mnou vítají a oslavují, jako kdyby mě viděli poprvé a jako kdybych byl nevím jak slavný. Snažím se tedy zjistit důvod takovýchto ovací: „Tady jsi v jedenáctistech metrech nad mořem! Od poctivý nuly jsi překonal jedenáct set metrů a za každý tisíc se v horách gratuluje! A jak to tak víte?“ povídám. „Nó, tož my každý rok chodíme na Rysy, Byli sme na Elbrusu a tak.“ Teprve teď bezděky zjišťuji, že jsem na tento výlet vyhecoval vlastně „profíky“. „Tumáš čokoládu! Čokoládu já nejím, spíš kdybyste měli kus salámu nebo makrelu. Na horách musíš jíst čokoládu, to je energie!“

Teď mi to všechno dochází, oblečení i ty řeči o kaloriích. „Držel ses ale skvěle, na to, že takhle nechodíš, měli jsme sice strach z toho tvého oblečení, ale ty nám připadáš, jako když sem patříš.“ Tak tohle byla pro mne ta největší pochvala, potvrzení sounáležitosti se „Severem“. „Tak a teď hybajme dom!“ A hned se přehoupli přes terénní hranu a za chvíli mi opět zmizeli z očí. Otočil jsem se na cestu, jež byla něco mezi „cupitat“ a „volně klouzat“. Po překonání pár set metrů přestaly svaly v lýtkách a stehnech odolávat stokilovému náporu a začaly silně protestovat. Cesta nahoru se ukázala proti sestupu hotovou selankou. Plahočil jsem se dolů nekonečně dlouho a nádherný, měděný lesk Innvikfjordu a okolní kopce, zbarvené do purpurova až zelena, mě byly úplně buřt. Místy jsem přemýšlel, zda nemám dokonce válet sudy, abych ulehčil týraným nohám. Nakonec jsem dorazil, sice za světla leč hodně po půlnoci.

Innvikfjord, jezera Lovatnet a Stryn jsem nakonec pohromadě neviděl. Neviděli je však ani Moraváci. Ve chvíli, kdy stanuli na vrcholu Skaly, jí nadlouho zahalil mrak a jen co vyrazili zpátky, tak zase odešel (to abych si ji mohl zdálky vyfotit. A neviděla je ani většina místních Norů, kteří, jak se ukázalo, také stoupání do hor příliš nedají.

Jednotlivě jsem je viděl pak ale mnohokrát, neboť mi Skandinávie tehdy učarovala a dodnes sem jezdím a vozím známé i nové lidi s koly mikrobusem na dobrodružné výlety.