Češi jsou nejlepší mořeplavci, věděli jste to?

U přístavního mola městečka Andenes na ostrově Andoya v severonorském souostroví Vesteralen se mírně pohupuje bachratá převozní lodice. S doširoka otevřenou tlamou labužnicky mlsá jednohubky osobních aut

pak si dá hlavní chod v podobě obložených baget dvou kamionů a jednoho autobusu a nakonec si ještě ,,křupne" i páreček našeho transita s vlekem na kola.

Na můstku lodi stojí ještě bachratější kapitán s placatou čepicí a mohutnými, šedo-zrzavými licousy a červeným nosem jak bambule, který rozšafně bafá ze svojí dýmky. Na pozadí ostře řezaných skal kolem přístavu a olověného nebe nemůže být lepší ztvárnění smyslu toho slova. Vlny pleskají okolo lodi a natahují svá lačná chapadla bílé pěny vzhůru k horní palubě. Loď přesto zavře tlamu a se spokojeným zavrněním se dává do pohybu vstříc neklidnému Norskému moři a ostrovu Senja.

Solveig. Toto poetické slovo, jež znamená něco jako ,,sluneční cesta", je zároveň oblíbeným dívčím jménem v Norsku a je také jménem naší lodi. Z bronzové tabulky na horní palubě se dozvídám, že byla postavena loděnicemi v Narviku v roce 1968. Tedy žádná mladice, ale na loď žádné stáří. Dále se zde dozvím, že pří pádu přes palubu mě hodí záchranné kolo se světlem a kouřem. Takže žádný strach...!

Solveig se mezitím navzdory svým proporcím vesele rozvlní v bocích na již poměrně rozbouřeném volném moři. Jejímu tanečnímu kroku přestávám rychle stačit a když jsem vržen k lodnímu zábradlí, jež se pod mojí váhou povážlivě prohne směrem nad moře, říkám si ,,dost"!! Nechce se mi hledat ve vlnách kolo s dýmem a světlem.

Jsem tady na horní palubě úplně sám. Ostatní cestující dali rovnou přednost před rozmanitou romantikou moře a slaného větru lodnímu ,,salonu" o palubu níž. Tady si to už taky užívá s náležitým hlukem naše česká parta v rohu s koženkovými křesly a pohovkami. Ještě že tak. Vzápětí zjišťuji, že tuto plavbu ,,ustojím" asi jenom v leže. Pozřít velký norský višňový jogurtík těsně před cestou, byť výtečný, se ukazuje jako velmi špatný nápad.

Daleko hůře, jak se později ukáže. jsou na tom ale domorodí cestující. Zvláště jejich mužská část se postupně zvedá a vrávoravým krokem míří na lodní toalety, které zanedlouho plně obsadí a celou loď uchvátí jejjich příšerný řev, s kterým vyprazdňují své nebohé útroby. Češi z toho mají naopak šílenou legraci. Divíte se, proč klasicky ,,mořský" národ Norů má problémy? Na to je možná jediné vysvětlení. Když rozdělíme už tak severojižně dlouhé Norsko ještě svislou čarou zhruba na poloviny, nalevo nám zůstane oblast tzv. ,,Západních fjordů"(Vestlandet) O tu zde asi až tak nejde, její obyvatelé byli od pradávna především rybáři a loďaři. Východní část směrem ke švédské hranici obývali především zemědělci, pastevci a lovci. Zde bude nejspíš kámen úrazu. Již v klasickém norském románu ,,Kristina Vavřincova" jehož děj je zasazen do začátku 14.století je zmínka o tom, že tito lidé nesnášeli mořeplavbu.

Za neutuchajícího českého halasení a veselého hodnocení situace jsem se svým stavem spíš blíž zdejším pasažérům. To mě nedává nevzpomenout na tajemnou listinu, kterou mi kdysi v dětství ukázala babička. Listina, opatřená voskovou pečetí měla být dědovým rodokmenem, sahajícím až do 17.století a dokazovat, že jedna část dědových předků pochází až z norského Trondheimu. Děda si jí opatřil ale nejspíš kvůli tomu, aby za okupace doložil svůj nežidovský původ. Jinak mu to bylo úplně buřt a vzýval spíš reálie anglické a americké. Norsko, jakožto v té době téměř nejchudší stát zřejmě ,,nefrčelo." A tak se stalo, že Sever nakonec milovala hlavně babička, byť tam nikdy nebyla a pocházela ze Šumavy. Zásobovala mě postupně veškerou severskou literaturou u nás dostupnou a tvrdila, že Šumava je Severu podobná jak krajinou, tak i mentalitou lidí. Díky babičce jsem vlastně dnes i na této lodi...

Moře, nebe, moře, nebe......to je to, co teď vidím střídavě ze své pohovky přes okna lodního salónu ve zhupech lodi. Oboje vcelku stejné, těžká olověná šeď. Jen moře občas vycení bílé tesáky zpěněných vln až proti oknům.

Salonem protančí jeden ze tří členů posádky-maskinist(strojník) Ten si s lodí v tanci rozumí. Má cvik. Teď ladně propluje mezi stoly a rozdá na ně obálky, či spíš pytlíky s nápisem: ,,po použití položte na podlahu." Další číslo té neobvyklé show pro Čechy.... Většina zbylé ženské části po zdejších ,,tygrech", jež řvou různě po lodi je zcela v klidu tímto způsobem použije...

Hned vedle nás sedí u stolku mladé děvče. Krásné a tajemné, v dlouhé suknici s hlavou mírně na stranu a zlatohnědými rovnými vlasy, sahajícími až k sedadlu židle. Rukou přidržuje kočárek.Mimino celou dobu spokojeně chrní. Vždyť tak krásně houpou..... I ona po chvíli ,,lízne" jednu obálku, decentně ji naplní a odloží na podlahu se stejným gestem, jakoby si třeba brala žvýkačku....

Na čelní stěně salonu visí oranžová záchranná vesta a pod ní výzva, abychom si vyzkoušeli, za jaký čas se do ni navlékneme. V této situaci nejtrefnější fór. Naše parta hodnotí hurónským smíchem, ale nikdo nezkouší. Ten kapitán určitě ví, do čeho jede. Důvěryhodněji ani vypadat nemůže....Pro celou českou výpravu je tato plavba neuvěřitelným divadlem. Možná nejvýraznějším z celé expedice.

Houpání lodi téměř neznatelně. ale přesto povoluje. Taktéž řev z toalet úměrně tomu slábne. Blížíme se k přístavu Gryllefjord na ostrově Senja. Už ten název evokuje Čechům další příjemnou činnost...Jen já jejich veselí nesdílím. Auta!! Teď jsem zdrcen z toho, jak po tom houpání budu vyplétat sprintera s vlekem zpod návěsu kamionu.

Loď přrazila k molu. Všichni se zničeně šourají k autům, která díky pogumované podlaze nákladové paluby zůstala na svých místech. Pouze Češi svým veselým povykem soupeří s miminem, které se po kontaktu s pevnou zemí rozeřvalo na celé kolo. Už nehoupou.....Kapitán zase stojí před dveřmi můstku a spokojeně bafá ze své dýmky. Jako autobusák, který dojel na konečnou po nenáročné příměstské trase....Solveig také otevřela svá velká ústa na přídi, aby se vyprázdnila a přijala novou krmi, mezi kterou už freneticky pobíhá ferjebiljetter(štíplístek), třetí člen posádky s bedýnkou s lístky a penězi na koženém řemenu přes rameno.

Mraky prořízl ostrý sluneční paprsek. Čekají nás tři nádherné dny a ,,noci" na ostrově Senja, třista kilometrů nad polárním kruhem při teplotách kolem 25 stupňů, blankytné obloze, na které krouží mořští orli mezi divoce rozeklanými skalisky. Stačí lehnout na záda na dřevěný můstek pro rybářské lodě, nechat se mírně pohupovat a dívat se, dívat, dívat.......