Umění tančit

,,Tanec je zábava pro ženský, chlapi tančí jenom aby jim udělali radost nebo když potřebují něco ,,vyžehlit." Takto jsem si kdysi omlouval své neumění a z toho možná plynoucí nechuť tancovat.

Přesto jsme tehdy, v osmdesátých letech minulého století chodili každý rok v zimě s partou z chaty na ,,Zahradnický ples" do Průmyslového paláce ve ,,Fučíkárně."

Pro mě to znamenalo muka, za kterých jsem se musel se skřípěním zubů obléct do ,,kvádra." Máma tvrdila přesvědčivě, že v tomto obleku s bleděmodrou košilí vypadám jak americkej letec. Nevím, jak vypadá letec a to ani náš. Letěl jsem pouze jednou - vyhlídkový let nad Prahou a Karlštejnem. To mi bylo asi šest let a strávil jsem ho s pytlíkem ČSA u pusy... Kdybych k tomu obleku přidal ještě hodinky se zlatým náramkem a diplomatku, vím, že bych stoprocentně rozechvěl laťku máminých představ o správném potomstvu, zatímco v ,,civilu"jsem byl pořád prostě ,,kretén."

Jednou za rok jsem sladký civil prostě oželel. Ples, to už je něco a né nějaká diskoška ve Štěchovicích. Na plese už může NĚCO přijít. Prostě to tak plyne, tak se chytím a nechám se unášet....

A tak jsme jednoho zimního večera s celou partou zase ve vestibulu paláce. Scénář je uplně jako vždy. Zasedneme u prvního mobilního výčepu a začneme probírat pro nás chlapy veledůležité věci, jako komu jak tahne mašina, jak zvednout vejfuky u třiapůle a tak, zatímco holky se nejdřív rozprchnou po sálech, šmírovat šaty, chlapy, šperky.....Za chvíli se vrátí a budou prudit abychom s nima šli tancovat. Když půjdu, stanu se hrdinou večera. Vím to. Ty holky už to tenkrát s námi uměly.... Ostatní to vědí taky. Nasazují proto maximální tempo pití. Objednávají rundy frťanů a pijí o překot na krásu našich strojů a rychlost našich žen. Oni se sveřepě chtějí vyhnout tanci. Nechtějí být hrdiny.

Ty holky si tanec dle mého zaslouží. Jsou to kamarádky. Úmyslně se vyhýbám předponě ,,jenom". Jsou to kamarádky. Nevěřili byste, co všechno dovedem jako parta natropit. Ale ve vší počestnosti. Sex do toho netaháme. Tedy já si to myslím. Ostatní určitě taky, protože to by bylo po partě. A parta stále trvá. Jdu s mima postupně tancovat. Má to velkou výhodu. I když to moc neumím, nemusím se stydět. Jsou to kamarádky.

Vrátím se a kluci jsou už opravdu k tanci nepoužitelní a kecat se s nima taky nedá. Kousek odtud na mě zívá brána zatím neprozkoumaného levého křídla paláce. A z ní už mně kyne tetka Zvědavost. Tak bando, zatím to tu vydržte, já se jdu projít.

V levým křídle to frčí v rytmu rock ,n, rollu. No vida! Na mě ale padá zase moje zadumaná nálada. Čas notně pokročil a zase se NIC nestalo. Jdu kolem pokroucených řad stolů s politými ubrusy. Tu a tam sedí nehybně s hlavou  na stole unavený či zhrzený chlapík, onde klábosí skupinka lidí. Jinak všechno barevně křepčí v nezměrném chaosu na place.

Je to hrozný, myslím si, svět je tak zkaženej, nespravedlivej a lidi přitom jen křepčí a debilně se chichotají. Nikdo neřeší palčivé otázky tohoto světa.. Co bude dál.....

A...a támhle, za tím sloupem, až úplně vzadu... Na začátku řady jinak již řádně ,,použitých" stolů najednou běloskvoucí napnutý ubrus, dvě sklínky s vínem a pouzdro na brýle a u stolu stará paní  s bílými vlasy staženými do ,drdolu´v dlouhých šatech s kulatými límečky, upnutými broží až u krku. Naproti ní sedí krásná holka s kratšími kaštanovými vlasy v nenápadných šedomodrých šatech. Sedí hrdě, vzpřímeně, jakoby spolkly příložník.

Jako by mi do nohou někdo lil olovo. Skoro nemůžu jít dál. V tom všem, co jsem tu zatím viděl najednou výjev jak z -náctého století.

 A není to, jak´s to vždycky chtěl!?? Ozve se kdesi v nitru a zároveň se v hlavě rozsvítí výstražná červená kontrolka ,,šance" a vedle ní ještě informativní oranžová ,,osud." Červená kontrolka znamená vždy ,,zastavit" a já už opravdu dál nemohu. Všude kolem to nezřízeně křepčí a tady, jako bych vskočil přímo do děje románu Sigrid Undsetové. Babička vzala princeznu na ples. Nebo děvče babičku?

Zahučím do výklenku dveří hned naproti sloupu, za kterým je jejich stůl. Tady mě nemohou vidět. Nebo si to aspoň myslím.Zkouším si potají ve výklenku taneční kroky do rytmu hudby. V tu chvíli ve mně moje srdce s raciem rozehrají vyrovnanou bitvu. Zatímco racio říká: ,,zapomeň na to, stejně neumíš tancovat, jen by ses ztrapnil", navíc jakoby si mě přivázalo upínací kurtou ke klice dveří. To srdce buší na poplach, že by tam nejradši samo vyběhlo, zatímco já jsem připoután. K červené kontrolce se přidá ještě zvonek, který freneticky buší na poplach zevnitř lebeční kosti.

Vtom babička sundá brýle a ukládá je do pouzdra. TEĎ ANEBO NIKDY!!!!

Vymrštím se ze svého úkrytu, kurta nekurta. Třemi dlouhými kroky oběhnu sloup a zastavím se u jejich stolu. Zvířený vzduch odnese lístek s jejich skromnou útratou na vedlejší stůl. Děvče vyděšeně vzhlédne. Při tom jí požádám o tanec. Její pohled se změní z děsu na smutek: ,,Ale ona babička chtěla už....."

Babička si mezitím znova nasadila brýle, přejela mě pohledem dvakrát od bot až po kštici a pak povídá: ,,jen běž, děvče, jen běž!!"

Děvče vykvačilo radostně ze židle a rozvlnilo pod šaty své křivky směrem k parketu. A já v rozpacích za ní. Cestou porážím ledabyle rozházené židle.

Na place mě uchopila pevně, aby ukázala pár základních grifů. Asi poznala, že neumím tancovat nebo mě pozorovala už v tom výklenku, kde mě nemohl přece nikdo vidět... Pak už to nechala, jakože vedu já...Ó bože, jak ony to s náma umí....!

Najednou jsem tančil, jako by se nikdo nedíval. A co víc, palčivé otázky světa byly šmahem vyřešeny. Na lidi kolem jsem se usmíval i když do mě vráželi.

Umění tančit....vždyť co na tom je! Doporučoval bych to všem prezidentům a premiérům světa. A bylo by po problémech.

Skutečně tu seděly celý večer od osmi do jedné a nikdo ji nepožádal o tanec. Babička byla opravdu dokonalým bodyguardem. Až já jsem se přihnal a porazil jejího ochránce. Jistě hodného ochránce. Jako Sigurd, jež probodl hodného dráčka Fafnira, který rozkročen nad potokem hlídal Andvariho zlato, aby si tak Sigurd získal přízeň krásné Ragnhild.

Porazit hodného ochránce je určitě těžší, než porazit zlého, či běžného ochránce. Kdyby měla zlého nebo běžného ochránce, jistě by s ní mezitím tančila už polovina sálu a měla by z toho radost. Byla by to taková normální radost. Takto se její radost kumulovala a explodovala až s odfouknutím konzumačního lístku....

Dotančili  a dopovídali jsme báječně až do konce v půl třetí ráno s pocitem, že to trvalo snad deset minut. Přijal jsem ještě lístek s adresou nějaké jihočeské university a informaci, že od jara bude občas provádět turisty na Karlštejně....

S pocitem znovuzrození se vracím k naší partě: ,,Pánové, dal bych si cigáro, jsem nejšťastnější člověk na světě!!! Co....cože, ty a ci...cigáro!! Áááá...panáček objevil A..ameriku. Ále, zatim jenom Karlštejn....se mi konečně možná podaří prozkoumat!! ..No jo...no jo...sou na stole, vole."

Čekáte jistě strhující závěr. Hmm, tak to Vás asi zklamu.. Život opravdu není Červená knihovna. Už nikdy jsem ji neviděl. Přesto na ni nikdy nezapomenu. Díky ní pro mě není tanec pouze zábava pro ženský. Dodnes rád tančím i když to stále neumím....

Dodatek:

Moje současná přítelkyně je v mých představách takovou ,,vyšší oktávou" oné ,,princezny z plesu" Oranžová kontrolka ,,Osud" nesvítila tehdy v mé hlavě nadarmo.