Domov bez domova…

Kam až může zavát osud člověka chtivého cestování, jsem se přesvědčil nedávno. A nebylo to zas tak úplně daleko. Domov pro opuštěné a postižené matky s dětmi v Jiřetíně pod Jedlovou..

Začalo to celkem běžně. Tehdy v sobotu volal kamarád Honza, že jedna z jeho  třinácti sestřenic potřebuje odvézt asi dvacet pět velkých pytlů s oblečením někam do Litoměřic… ,,Jo, v pohodě“, říkám, nadšen ,že si o nudném podzimním víkendu zajezdím. ,,Ale zkus to udělat nějak rozumně, to je ta hodná sestřenice a dělá to pro nějaké postižené děti a pro charitu." Povídá Honza. Říkám, ať je v klidu,určitě se dohodnem.

Přijedu do Dejvic a tam mě čeká halda pytlů a krabic věcí, jež ta hodná žena shromažďovala patrně celá léta. Po nahlédnutí do nich se upřímně divím, komu se tohle všechno může ještě hodit. Vzápětí jsem přesvědčen, že bych se divil, co vše lidi vyhodí a komu se to může hodit. Zároveň se nestačím divit, jak se to vše vešlo do Transita téměř na chlup a to i s asi dvaceti páry opravdu ,,prehistorických“ lyží. Při pohledu na ně si nelze nevzpomenout na mé utrpení při školním lyžařském kurzu někdy před téměř čtyřiceti lety. Později  to za všechny podobně zasažené trefně  vystihl Ivan Mládek v jedné ze svých nejslavnějších písní…. Do podobného přemítání pošle Honza ještě jednu téměř srdceryvnou zprávu, zda bych to nemohl udělat jenom ,,za naftu“, že ta holka do dělá opravdu jen ze svého. Zatím netuším, že smíšené pocity z této zprávy budou za necelé dvě hodiny dokonale smazány.

Za tuto dobu  zhruba dospějeme na náměstí v Jiřetíně pod Jedlovou  k celkem pěkně vyhlížejícímu dvoupatrovému domu.  Milá blonďatá paní, patrně vychovatelka, začne svolávat děti. Ani nemusí, ty jak zjistí, že se něco děje, jsou okamžitě všechny venku a jejich rozjařené pohledy říkají, jak jsou vděčny za každé vytržení z jejich běžného ústavního života. Za nimi přicházejí i jejich matky, v jejichž tvářích se již více zračí utrpení, které zažily, než se sem dostaly. Děti se dychtivě vrhají na darované věci a za vše opřekot děkují.

Poté jsme pozváni do domu na prohlídku a jsme vnímáni jako andělé z jiné země. Ocitám se najednou v pro mě dost nezvyklém prostředí a jako anděl si rozhodně nepřipadám.  Křídla ztrácím hned v přízemí. S postupem do patra, kde nahlížíme i do jednotlivých pokojíků pro matky s dětmi, se v mém nitru bortí moje ,,velké ušlechtilé cíle.“ Člověk, vržený tváří v tvář své malosti a zbytečnosti. Oni jsou vděční za každou maličkost, za každou návštěvu, za vše , co by připomínalo ,,normální lidské bytí.“

 Vše je  poměrně útulně a čistě zařízeno. Každá matka má svůj pokojík s WC, koupelnou a kuchyňskou linkou. Všechno nám s neskrývanou radostí ukazují a předvádějí, přesto odevšad dýchá stísněnost samoty a deprese. Umocněno je to ještě  ,,munchovskými“ obrázky vlastní tvorby na chodbách, z nichž deprese přímo řve.

Odcházíme, doprovázeni neutuchajícími projevy díků a vděčnosti. Dostávám dokonce jednu ,,munchovskou“ hadrovou loutku. Takové prý sami tvoří a prodávají. I tak získávají peníze na provoz. Má zavřené oči, ale alespoň se usmívá……Má to být memento naděje v lepší  a duchaplnější budoucnost, jejich i mojí….?

Startuji Transita a snažím se nabýt zpět své sebevědomí. Jde to ztuha.  První, co mi k tomu dopomáhá je rozhodnutí, že tohle bude fakt jen za naftu. Na tomhle se opravdu vydělávat nedá. Hlavou se mi honí myšlenky, třeba na normální, nevděčné ,,parchanty“ ,jež mají téměř všechno a přesto jim to stále nestačí. A nebo třeba na vládu, která schválí zvýšení daní a seškrtání výdajů pro potřebné.  Hned na to si zvednou platy, jak to dobře vymysleli. Na tento domov prý dají se skrčenou tváří sto padesát tisíc ročně a je potřeba šest milionů…. Nějak to vše nechápu...

Lidi, prosím vás, než něco vyhodíte, dvakrát rozmyslete, zda by se to nemohlo někomu hodit. A věřte, že tím uděláte opravdovou radost. Omlouvám se za tento článek. Muselo to ze mě ven.

I já musím něčím a pro něco žít.

Jdu hledat ztracené ego.