Moje cesta k Cestám,

Aneb moje Cesta k cestám Pamatuji si ten podzimní večer v našem, jak máma říkala ,,mizerném bytě“ na předměstí pražského Žižkova, zvaného Vackov, někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, když jsem jako sedmiletý chodil do první třídy Základní školy Na Jarově.

Máma cosi plichtila na sporáku, vraženém v předsíni, nejspíš oblíbenou ,,polévku pro chudé“, z Masoxu, vejce a mouky a já se mrcasil kolem ní, když v tom povídá: ,,Chtěl bys jet do Drážďan?“ ,,A co to je?“ povídám. ,,To je město v Německu, hned u hranic. ,,A to Německo, to je Země, že jo?“ ,,Jo, to je země hned vedle nás.“ Chvíli jsem přemýšlel a pak nadšeně  skoro vykřikl: ,,Jéé, tak to konečně uvidím ten vesmír!!!“ Máma ztuhla a nabrala ten známý výraz, po kterém vždy následovalo: ,,Bože, proč zrovna já musím mít tak blbý děti!!“ ale nakonec zase vydechla a řekla: ,,Jak vesmír??“ ,,No přece, když my sme Země a ta je kulatá, pak to Německo je taky Země(kulatá) hned vedle, tak jak tam pojedeme, tak musíme jet přes ňákej most, přes ten vesmír,néé??“ Máma se dala téměř do smíchu, ,,Ale tak né“ a celou problematiku mě vysvětlila dle svých schopností a znalostí, které v této oblasti nebyly nikdy nijak oslňující, ale bohatě to stačilo na první Velké zklamání malého Člověka. Přesto jsem tehdy do Drážďan chtěl jet, neboť i tak jsem cítil něco nového a zajímavého.

Pak nadešla sobota prvního adventního víkendu. Vůbec mi nevadilo, že jsme vstávali již ve čtyři ráno a pelášili za úplné tmy známou ,,šoufkou“ mezi ploty a pak přes Židovské pece na Koněvovu třídu na první tramvaj. Dojeli jsme k jakémusi ,,Pivovarskému domu“, kde již čekal autobus typu RTO. Za volantem seděl strejda Miloš. To mě překvapilo a potěšilo zároveň. Strejdu Miloše jsem dobře znal. Chodil k nám občas na návštěvu, bavil se se mnou o zvířatech a autech a udělal hodně legrace  v jinak poměrně smutném prostředí. Obsadili jsme dvojsedadlo hned za řidičem. Já samozřejmě vlétl hned k oknu, setřel rukávem zamlžené sklo, sklidil hned pohlavek od mámy a netrpělivě čekal na odjezd. Mezitím nastoupili všichni ostatní lidé, kteří také chtěli jet do Drážďan. Byli to většinou lidé od mámy z práce a většinu jsem z nich znal. Máma mě často brala do práce, já jsem si tam maloval a psal na stroji a ti lidé stále obdivovali, jak jsem hodný. Nyní jsem utržil pár dalších pohlavků, že nezdravím. Já jsem byl ale myšlenkami již zcela na té očekávané cestě. Konečně se autobus drnčivě rozjel. Přilepil jsem obličej na sklo a pozoroval ve sporém osvětlení kolem ubíhající domy pražských ulic. Kousek za městem, po vyjetí na rovnou silnici jsem usnul jako kus dřeva.

Probudila mě změna zvuku motoru autobusu. Otočil jsem se okamžitě směrem k okénku a koukal na pomalu ubíhající lesní stromy v mlze. Autobus těžce supěl serpentinami do velkého kopce. Pomalu se rozednívalo ale byla mlha a šedo. Bylo špatně vidět. Já však hypnotizoval okno, jakoby každou chvíli mělo přijít moře, řeka, jeleni či přece jenom ten vesmír……?? Třeba si máma dělala jen legraci. To ostatně měla často ve zvyku.

Nic bombastického se nekonalo, jen autobus předjel řadu pár zajímavých kamionů a náklaďáků a zastavil před bílo-červeně pruhovanou závorou. Chtěl jsem vyrazit zkoumat náklaďáky, máma mě však ostře strhla zpět. ,,Tady nikam nesmíš, tady jsou hranice!“ Tak to je tedy ta hranice mezi těmi státy na naší Zemi. Je to něco jako ploty mezi zahradami na Hradištku, kam jezdíme s babičkou na chatu ale ve větším. Z šedivého hranatého domu za závorou vycházejí dva pánové v uniformách a míří k nám. Vypadají jako vojáci ale mají tmavší uniformy. Celníci a pasová kontrola. Již prochází autobusem, lidé jim podávají malé knížečky,pasy. Jeden prohlíží fotky v pasech a porovnává s obličeji lidí. Druhý nahlíží pod sedadla a na odkládací poličky autobusu. Trvá to asi půl hodiny, potom se pánové rozloučí, zasalutují, popřejí šťastnou cestu a zvednou závoru.

Konečně zase jedeme, myslím si, když už nemohu ven. Ujedeme však jenom kousek a stojíme před další závorou. Jen místo znaku se lvem je na ní znak s kružítkem. Hned to musím hlasitě komentovat. Máma mě však hned ostře umlčí. To už k nám kráčí další pánové, podobní těm před tím. Mají ale trochu jinou barvu uniforem a čepic. Navíc mluví takovou divnou, drnčivou nesrozumitelnou řečí. Strejda Miloš a někteří z lidí v autobuse jim ale rozumí, protože občas nějaké takové slovo s nimi prohodí. Pak  vše prohlédnou přesně jako ti před nimi. Mají ráznější vystupování, jde z nich jakoby větší strach ale to jenom na chvíli. Poté se loučí jaksi srdečněji a déle než ti první. Zvedají srandovní závoru s kružítkem. Dáváme se do pohybu a já už vím, že ,,Gut Morgen“ je dobré ráno, ,,Auf Wiedersehen“ je nashledanou a ,,Gute Reise“ je hezký výlet.

Jsem stále veselejší a napjatější z tohoto výletu. Teď naopak sjíždíme serpentinami z velikého kopce. Autobus strašně drnčí a skáče. Cesta je celá z velkých dlažebních kostek ,,kočičích hlav“, které jsou u nás už jenom v centru města. Strejda Miloš přitahuje k sobě velkou páku na palubní desce. Vydává to podivný syčivý zvuk. Je to podtlaková motorová brzda. Je stále zataženo, ale již plné denní světlo. Mlha se kamsi vytratila a tak dychtivě sleduji krajinu a stavby, ubíhající kolem nás. Občas mineme ceduli s divným kostrbatým nápisem a za ní pár zajímavých domů ze dřeva i zdiva. Všechny jsou už vánočně nazdobeny daleko víc než bývají ozdobeny u nás. Domů přibývalo, dlážděná silnice se vyrovnala a  vjeli jsme do města s širokými ulicemi a dlouhými domy. Nakonec jsme zastavili u velkého nádraží s nápisem HAUPTBAHNHOF DRESDEN.

,,Konečná, vystupovat!“, zahlaholil vesele strejda Miloš alias řidič. Měl k veselosti důvod, čekala ho minimálně čtyřhodinová přestávka. Nás naopak pěší poznávání tohoto cizího města. Nechtělo se mi vystupovat. Radši bych ještě jel a pozoroval věci, jak ubíhají kolem nás dozadu. To bylo zajímavé. Ostatní se s taškami také kolébavě a neochotně vysoukali ven z autobusu a společně s nimi jsme se vydali kolem nádraží do ulic města.

Došli jsme na velké prostranství odkud se rozbíhaly široké ulice, lemované dlouhatánskými domy ,,paneláky“. Ty znám z pražského sídliště Prosek, kde bydlí teta Jana. Chodíme za ní s babičkou z Karlína. Mě se tam líbí, protože jsou tam slyšet zvuky i z okolních bytů a vypadá to tam jak v hotelu. Je to tam takové živé. Zde je všechno daleko prostornější. Velké zelené plochy a hodně místa mezi domy. Občas zde stojí zčernalá zbořenina hodně starého domu nebo kostela. Celkově to působí smutně. A k tomu ještě ta zatažená obloha….

Došli jsme k přechodu pro chodce. Na semaforu svítil legrační červený panáček s kloboučkem. Před křižovatkou se postupně nakupilo hejno malých motorek, přestože byl prosinec. Za nimi zastavilo pár srandovních aut  z umělé hmoty s praskavým zvukem. Ty známe i od nás. Tady však bylo daleko víc typů, tvarů a barev. Nebyly tady ale skoro žádný jiný auta. Za nimi zastavily ještě dva, tři bizarní náklaďáky s koly blízko sebe a hranatou velkou kabinou nad nimi. ,,A to se nepřevrátí?“ říkám udiveně. A vůbec, zasypávám mámu spoustou otázek. Všechno je tu tak jiné a přitom je to kousek ,,za plotem.“ Všechno pak s drnčivým rachotem odjede a zbyde obrovský oblak šedého dýmu. Jakoby kus té zakaboněné oblohy spadl na zem. Rozsvítí se zelený legrační kráčející panáček, taky s kloboučkem a máma už mě táhne jako že nemáme moc času. ,,Zeptej se Miloše“(to je jako řidič). Myslí tím všechny ty moje otázky.

To už jdeme kolem jednoho z těch dlouhých domů. Dole jsou obchody s velkými výlohami. Lidé lomcují skleněnými dveřmi s nápisy ZIEHEN/DRUCKEN. Rozhlížejí se v obchodech a pak nakupují oblečení, boty, pytlíky s čočkou a hlavně láhve s nápisy ZITRONEN LIKOR a HALB UND HALB. Máma kouká hlavně po botách a záclonách. Nakonec dojde i na malá autíčka z umělé hmoty, přesné modely těch tam venku. Ty jsou pro mě.

Pomalu se vracíme. Jdeme zase kolem těch ohořelých kostelů. ,,To rozbombardovali za války Američani,“ říká máma. Já neříkám nic. Myslím si,že válka byla strašně dávno a že už to mohli dávno opravit nebo zbourat úplně. V Praze nic takovýho není a taky tam byla válka. Před autobusem už přešlapují lidi u plných tašek. ,,Miloš si šel asi pro cigára,“ povídá máma jaksi ke všem. Ale támhle už jde. Nese taky cinkající tašku. Otevře dveře, vpustí nás dovnitř a spokojeně se rozvalí na své vzduchové sedačce za volantem. Já hned vylezu na velký kryt motoru mezi předními sedadly a horlivě mu vyprávím, co jsem všechno viděl. On dělá jako že to všechno zná. Jezdí sem často. Mám radost, že mi chvíli dovolí sedět úplně vpředu na místě spolujezdce.

Zase jedeme po té hrozné dlážděné cestě, tentokrát do kopce. ,,Ta už je tu od Hitlera a ještě ji neopravovali,“ říká Miloš. ,,To u nás jsou nový asfaltový silnice ale spravujou to každou chvíli.“ Zase neříkám nic. Myslím na to, jaký byl prý Hitler zlý člověk a přitom postavil tak dobré silnice…. Autobus do kopce jede krokem a úplně sténá jakoby to nemohl vyjet. ,,Vy jste snad vykoupili celý Drážďany,“ halasí Miloš směrem k cestujícím.

Za všeobecně dobré nálady dorazíme ke známé závoře s kružítkem, Já už sedím zase na svém místě. Pánové v uniformách zase vše důkladně prohlédnou. ,,Alle in Ordnung“- vše v pořádku, říkají a pouští nás k další závoře se lvem. Tady prohlídka trvá hodně déle a nakonec se těm pánům něco nelíbí. Chvíli se dohadují venku. Pak jeden vstoupí a říká, že máme víc těch lahví s likéry než je povoleno vyvážet. Abychom mohli pokračovat, museli bysme odevzdat čtyřicet jedna lahví. To se lidem v autobuse nelíbí a snaží se s pánem dohodnout. Ten někam zmizí. Za čtvrt hodiny přijde, zjedná si klid v autobuse a povídá: ,,Můžete pokračovat, když se přebytečných lahví zbavíte ještě před hranicemi.“ S tím lidé nakonec souhlasí. Celník nás vykáže o kus zpátky na stranu vedle silnice, Tady, mezi závorami je to jakési ,,území nikoho“, říká máma. Tam Miloš zacouvá a lidé začnou láhev po láhvi otvírat a posílat kolem autobusu. Každý se napije, takže když láhev oběhne všechny cestující, je prázdná. Počet přebytečných lahví je stejný jako počet cestujících. Z tohoto koloběhu jsem vyloučen pouze já a strejda Miloš. Ten se tváří smutně, tak alespoň kouří cigaretu za cigaretou.

Při kolování lahví se lidé živě baví. Většinou o tom, jak rostou děti, jaké studují školy a jak bude ten či tamten šťastný až dostaví barák. S přibývajícím počtem vypitých lahví však hovor zesiluje na hlučnosti a hrubne. Padají docela hodně sprosté nadávky na lidi, kteří zde nejsou s námi ale i na ty lidi z toho města a země kterou jsme právě opustili. Jsem z toho hodně zmatený. Vždyť ti lidi co tu nejsou taky znám a jsou normálně docela fajn. A ani ti lidé z Drážďan nám přece nic zláho neudělali. Naopak, vše pečlivě zabalili a ještě to bylo levnější než u nás. Mám zase na jazyku spoustu otázek ale máma říká ať neskáču do řeči.

Nakonec již nezbývá žádná přebytečná lahev. Miloš uklidňuje lidi a najíždí k závoře. Celníci znovu přepočítají láhve a zvedají nám závoru s přáním šťastné cesty. Jsem plný dojmů. Těch zajímavých i těch, na které zatím neznám odpověď. A ještě dlouho znát nebudu. Nakonec z toho všeho usnu jak špalek.

Kolem půlnoci jsme u Pivovarského domu a kolem jedné po půlnoci na Vackově u sporáku, vraženého v předsíni. Padá na mě smutek. Vypadá to, že jsem radši všude, než tady.

Ale byla to moje první cesta do ciziny!!

Dovětek:

Do Drážďan jsme jeli znova v roce 1983 s kamarádem a našimi přítelkyněmi. Taky před Vánocemi. Kamarád si koupil šestistrunné bendžo zn. MARMA a já dvě LP desky od amerického bluesmana B.B.Kinga. Bylo to tam zase úplně stejně ponuré. Já jsem řekl, že už tam nikdy nechci.

Dnes jezdíme kolem Drážďan pokaždé, když jedem do Norska nebo Holandska. Takže tak dvakrát do roka. Jezdíme po moderních dálničních obchvatech. V centru jsem od té doby opravdu nebyl.